Tradičně se říká, že demokratická společnost může dobře fungovat pouze se silnou střední třídou, na níž společnost stojí. Většina v západní společnosti (i u nás) se dnes zařazuje do střední třídy, automaticky tam mají nakročeno všichni absolventi vyšších škol a těch je dnes většina. Zdálo by se tedy, že dnešní doba demokracii přeje, ale evidentně tomu tak není. Sám pojem střední třída měl smysl pouze tehdy, když existoval nějaký třetí stav z něhož se střední třída generovala. Bez třetího stavu patří všichni do střední třídy a pak už zbývá jen malá skupina superbohatých.
Dnešní ranní zprávy francouzského rádia RFI revokují v posluchači od narození reakčním pocity z epochy budování socialismu, definitivně ukončit bídný život reakcionáře skokem z okna, ale stále stejný problém, okno není moc vysoko. Reakcionáři by měli bydlet ve vyšších patrech, slabší ranní zaváhání a svět by se od nich osvobodil. Reakcionář nerozpozná pokrokové parametry brigády socialistické práce ani velké perspektivy planetárně vítězící pravdy a lásky sametového prezidenta. Proti brutalitě policie bojuje i Praha, aspoň podle rádia RFI. Rádio se odvolává na noviny Express, které jsou v zajímavějších článcích skoupé, chtějí tři eura, ale v článcích animace světového antirasistického pokroku jsou zadarmo. V Paříži, v Londýně davy černých protestují proti brutalitě rasistické policie, v Praze na Staromáku, a úžasné, všichni bílí.
Republikánská bariéra byla jedním z prvních projevů politickokorektního pojímání reality s velmi negativními důsledky pro demokratický systém. Při bližším zkoumání jevu jde asi o degenerevanou formu vyčerpaného sociáldemokratismu, který unifikoval tradiční levicové i pravicové koncepty. Prezident Chirac založil svoji politickou kariéru na vzývání francouzské velikosti, ale sám se nejvíc podepsal na jejím krachu. Kromě masové muslimské imigrace, které vehementně přitakal, to byl právě pojem republikánská bariéra, který zredukoval demokratický prostor a eliminoval podstatu volby, Chirac byl jeho prvním a nejdůslednějším advokátem. Ve francouzském volebním systému, který je dvoukolový a v druhém kole v prezidentské volbě zůstávají dva kandidáti s největším procentem hlasů nebo v municipálním typu voleb kandidáti s vyšším než desetiprocentním podílem v prvním kole. Republikánská bariéra znamená spojení všech v druhém kole proti kandidátovi Národní fronty (dnes RN), pokud se do druhého kola dostal. Všichni, ať jsou leví, praví nebo ekolo a v prvním kole předvádí vzájemnou programovou averzi, v druhém kole souzní v jediné politické averzi proti kandidátovi RN. Pokud by se některý politik s tímto principem neztotožnil, pak se nasadí politicky korektní mechanismus doslovné likvidace politika, v devadesátých letech šlo o jeden z prvních projevů široké politickokorektní likvidace veřejných činitelů v Evropě.
Brevíř muslimské masové imigrace do Evropy a katedrála světové globalistické perverze za jedny peníze, noviny Le Monde, Japonsko moc nemilují a předsedu vlády vydávají za polodarebáka, samozřejmě v nejkulantnějších termínech, kterými jsou tyto noviny pověstné. V článcích o Izraeli se noviny tváří jako rozumná babička, ale i málo pozorný čtenář okamžitě registruje, že tím nemaskují jenom vlka, ale nejhoršího teroristy. V květnovém reportování o Japonsku LeMonde spoléhá na sociální sítě, v článku z poloviny května noviny zaznamenaly, že jedné čtenářce japonských sportovních novin připomíná ministerský předseda Shinzo Abe Ludvíka XVI., tím LeMonde kulantně naznačují, kde by měl dotyčný ministerský předseda skončit. Na videu v televizi předseda vlády v bleděmodré košili, béžové kalhoty a komfortně na pohovce u kafe, jednou rukou drbe pudla: „Nemohu se setkávat s přáteli, ale tím se zachrání spousta životů“, podle LeMondu nezřízený luxus, který prý uráží mnoho Japonců a předseda vlády a jeho okolí jsou dekonektovaní realitě. S jakou realitou jsou konektovaní v LeMondu, když o východní Evropě standartně píší, že v důsledku demografického kolapsu je zde tolik neužitečného prostoru, který by měl být spravedlivě zaplněn muslimskými imigračními masami?
Bez nějakého patosu to o pár lidech na této planetě lze říct. A včera tomu bylo sto let, co se narodil v roce 1920 ve Wloclavek v Polsku jeden z nich, žid Marcel Reich-Ranicki. Mládí až do maturity na gymnáziu strávil v Berlíně. Byl tak naprosto ojedinělý, že nepotřeboval už žádnou další vysokou školu, aby se stal profesorem literatury na mnoha univerzitách, které si jeho profesury považovaly. Profesí byl geniálním literárním kritikem a velkým znalcem německé literatury (i americké, polské atd). Ve svém životopise napsal, že se oženil s německou literaturou, jenom to může vysvětlit, proč u ní celoživotně zůstal i po hrůzných peripetiích, které zažil s německých nacismem v Německu a Polsku. Jeho vášeň pro německou literaturu byla tak silná, že od 1933-38 se snažil i za cenu perzekuce zůstat v Berlíně a dostudovat.
Zuřivé protesty v USA několik dní zaplňují média, pravidelně se něco podobného v této zemi a v západní Evropě opakuje. Opakuje se i rétorika, kterou mainstreamová média masírují bílou populaci. Jsme rasističtí. Hledání faktických důvodů protestů je celkem nudné, ale tak jako v šedesátých letech jsme pociťovali, že boj mezinárodní dělnické třídy je nám celkem ukradený a nudil a nakonec nás tento pocit dovedl do vysněného liberálního tábora, tak po desetiletích vlády vysněné ideologie, je to stejně nudné a perverzní jako to předchozí. Jednu velkou pravdu kdysi jen tak na okraj nekonečných liberálních diskuzí o soužití s jinými řekl Lugwig Wittgenstein: „Abychom se mohli shodnout, musíme mít podobné zvyky“. V USA si už dvěstěpadesát let černí a bílí sbližují zvyky, ve Francii islám s ateismem už nějakých čtyřicet let.. Konečně přišel čas se separovat od světa těchto protestů a liberální demagogie a otevřít si jiné možnosti, které budou vývojově perspektivnější. Jedno re
Polemik Eric Zemmour a filozof Michel Onfray v pátek téměř hodinu debatovali ve francouzské televizi CNEWS. Zemmour a Onfray se významným způsobem podílí na formování velké části veřejného mínění ve Francii, patří k opinion leader pravicového a části levicového politického tábora, debata byla pozoruhodná tím, že pravicová hvězda Zemmour a levicový Onfray se v podstatných bodech shodují. Debata měla jednu z nejvyšších sledovaností v televizi a měla obrovský ohlas. Filozof a polemik jsou výjimeční v jednom směru, nezůstávají pouze u intelektuálních konstrukcí a provokací, ale snaží se i prakticky pohnout evropskounijní zahnívající realitou. Oba jsou establishmentem chápáni jako velmi nebezpeční. V podobných debatách se debatér, aby se ozdobil, obvykle snaží vymezit oproti soupeři, shoda není chápána jako důstojná, pak ovšem debata spíš připomíná soutěž vtipnější vyhrává a nemá praktický dopad, dnes už však jde oběma aktérům o hledání shody a možnou praktickou spolupráci, rozdíly typu „Napolenovy války znamenaly kontrarevoluci nebo byly součástí revoluce“ už oba nebrali moc vážně.
Liberálně globální (ne)stabilita
