sobota 17. listopadu 2018

demografie penze

V zajetí politkorektních lží bezbranní

Ve čtvrteční MF článek „odborníka“ z think-tanku, jak se sám definoval. Semlel v pár větách všechno - penzijní systém nezbytné okamžitě reformovat, nejméně 350000 imigrantů též akutně nutných, ženy po porodu rychle fachčit, ještě Čechy odnaučit xenofobie a penzijní systém zachráněn. Dnes už je jasné, že klíčem k penzijnímu systému i ke společenské obnově, je průměrná porodnost ženy kolem 2.1 a vyšší, to dotyčný odborník MF nepovažoval ze nutné zmínit.
      Jeden aspekt v argumentacích kolem nedostatku pracovní síly se nezohledňuje: např. jakým procentem přispívá pracovní síla v Praze do státního rozpočtu a reálně se podílí na tvorbě národního produktu. Kolik procent české pracovní síly zaměstnávají zahraniční firmy nejen zcela nepřínosně pro národní produkt, ale navíc znečišťující environment, pohlcující veřejné investice, nabourávající realitní trh, okupující centra měst a což je obzvlášť nebezpečné, blokující pracovní sílu. Např. jakou přidanou hodnotu pro český stát vytváří obrovská logistická centra nadnárodních firem na území republiky a zaměstnanci stovek zahraničních firem okupující budovy kolem Zlatého kříže? Jaké inovace a invence plodí desítky tisíc kvalifikovaných Čechů v těchto firmách, které by se promítaly do českého prostředí a ovlivnily národní ekonomickou dynamiku? 
      Ze zajímavější think-category než v MF na dané téma je článek Roberta Pecchioliho z blogu na serveru Quelsi. Jsme zajatci dvou enormních lží. První považuje člověka za rakovinový nádor vybujelý v přírodě, konsekventně přímo nebo nepřímo odrazuje od plození dětí, stejně jako pohrdá starým člověkem. V Evropě rozšířená euthanasie je elementem těchto tendencí. Staří lidé nejsou užiteční, nejsou produktivní, jsou to vadní konzumenti, často onemocní, nejlépe je přesvědčit, aby rychle umřeli. Celá tato logika je sprostým a vulgárním důsledkem vlády peněz. Žádné děti a pohrdání stářím - ovoce stejného pohrdání hodnotami. Respekt ke stáří a láska k dětem umírají společně, napsal Victor Hugo.
    Druhou lží, i přes odvržení dějinami a ekonomií, je přetrvávání malthusianismu. Malthus a někteří velcí exponenti klasické ekonomie se domnívali, že bída velké části populace je důsledkem jejich reprodukčního principu. Život v jejich pojetí nebyl než boj o prostor a potravu, kdy rostoucí populace rychle vyčerpá disponibilní zdroje, populace má růst geometrickou řadou, vývojově disponibilní zdroje aritmetickou. Vymírající Evropa je plodem jejich víry. 
      Ve schematu těchto lží, jediným řešením pro generování ekonomického růstu, i přes prázdné postýlky dětí, kdy společnost se už nereprodukuje, je potencování konzumu. Důsledek: nesmyslné kořistění člověka i přírody, způsobující nenapravitelné zdravotní a environmentální škody. Žádná možnost pro rovnováhu v generační bilanci. V této situaci úspory (privátní i státní) dotují spotřebu, zatímco daně se z velké části vynakládají na pokrytí výdajů na sociální zabezpečení a nejdou do produkčních a výzkumných investic.
    Konzumování se proměnilo v sociální povinnost, příjem nestačí, je nutné, oba manželé musí pracovat, nemají tedy prostor na plození dětí nebo je to pro ně ekonomicky neúnosné ve společnosti masových hedonistických návyků.
    Aby se udržela vysoká úroveň konzumu, musí se delokalizovat produkce do míst levné pracovní síly. Málokdo si všimne, že to úplně zničí produktivní struktury a znalosti (často staleté) místních odborníků. Domníváme se, že kupní síly se to nedotkne, je to falešná představa, protože národ se dlouhodobě ochuzuje, sociální jistoty korodují a narůstá zadlužení, privátní i veřejné. Nakonec, aby se strávila masová imigrace, propaguje se víra, že noví příchozí zaplatí naše penze a zaplní demografický propad v mladších společenských segmentech.
     Založit rodinu je dnes čím dál tím obtížnější, společnost se rozhodla neplodit děti. Domníváme se, že bez dětí jsme bohatšími, opak je pravdou. Klíčem k řešení evropských problémů je návrat k rodině a k rozumné porodnosti.
      Jednou z velkých chyb dominujících společenských teorií je důraz na nabídku, bez zohlednění zájmů poptávky. Lester Thurow tvrdil, že nejsilnější ekonomický růst se dosáhne bez populačního růstu. Fakta tomu protiřečí: v Brazílii, Číně, Indii populace roste a vzniká nové národní bohatství, Evropa jde opačným směrem. Demografický mráz a ekonomický podzim - ideologie evropských elit od roku 1972, v tomto roce Římský klub publikoval limity růstu, staly se evangeliem západu.     
       Nikdo nenaslouchal hlasu velkého demografa a ekonoma Alfreda Sauvy, který připomínal neslavný konec Římské říše, v průběhu let ztratil stát polovinu svých obyvatel. Oligarchie tenkrát rozhodly a podobně ty dnešní: stoupají náklady na stárnutí; méně mladých pracuje; produktivita, invence a inovace nerostou; nikdo nespoří, protože je to především rodina, která může dát impuls ke spoření; atomizovaná společnost konzumuje. Předposlední kartou konzumu je delokalizace a sociální dumping, posledním stupněm této společnosti je masová imigrace. Samotný Colin Clarke, který vymyslel koncept HDP, ekonomickými argumenty dokazoval preference oligarchie k demografickému řezu, zapomenut, skončil kariéru v daleké Austrálii.
     Překvapující statistika delšího časového pohledu, kterého dnešní doba není schopná, měří jenom okamžitým efektem: v roce 1960 HDP bohatých zemí byl 26krát vyšší než chudých zemí, v roce 1995 rozdíl explodoval na 57. Pět let poté, v první fázi velkého populačního poklesu, rozdíl v HDP byl násobkem 7. Zhruba 65 zemí, kde nedochází k přirozené reprodukci populace čelí kolabujícímu sociálnímu a existenciálnímu systému. Jsou to západní země nebo země, které převzaly jejich typ myšlení. Abychom se vrátili k udržitelnému růstu, je nezbytné investovat do technologie a do cenných limitovaných zdrojů (do dětí).

Žádné komentáře:

Okomentovat