franco demoni

O (politkorektní) historii

Píše Óscar Eimil, escritor, v jednom sevilském deníku.  V malé dědině Villalba, skryté v lůně velké náhorní plošiny v provincii Lugo, se tyčí k nebi, jako ve všech podobných dědinách, malý bílý kostel. Asi nebudu první ani poslední, pro mě je něčím speciálním,  Chaira, tak se jmenuje ta oblast, kde se nachází to místo odkud pocházím. V průčelí kostela, napravo od chrámových vrat, dřevěná obrubeň, tisíckrát přemalovaná, v ní vytesaný bílý náhrobek. Náhrobek ve tvaru latinského kříže skrýval seznam asi dvanácti jmen, Od dětství jsme si tam hráli, četl jsem ta jména stále znovu a znovu, fascinován. 
      Nevěděl jsem, co za osoby se skrývá za těmi jmény, představoval jsem si jejich konec - bezpochyby hrdinský, v některé z těch mnohých bitev, o kterých nás učili od obecné školy: mytické názvy jako Brunete, Belchite, Toledo, Santa María de la Cabeza a mnohá jiná, která už všichni zapomněli. Vždycky jsem cítil velký obdiv k heroismu, myslím, že to byla tato jména, která ve mně vybudila obdiv k sebeobětování, „Za Boha a za Španělsko“, v mé dětské fantazii to bylo to největší, na co lze aspirovat: položit svůj život za ostatní.
    V běhu času, jak jsem rostl, měl jsem velký zájem poznat ty hrdiny mé vesnice, odkryl jsem, že se nejednalo o zvláštní muže, jako  ty tři sta, kteří doprovázeli Leonidase, když stál proti Xerxesovi u Thermopyl, byli to obyčejní lidé, kteří v jiné situaci by vedli svůj monotónní život v některé z těch tisíců podobných dědin, které kreslí španělská geografie: obuvníci, tesaři, zemědělci, bednáři. Osoby, které jako jehňata, nikdy neznají pravý důvod, pro který zemřou.
    Když jsem začal cestovat, pochopil jsem, že to co existovalo v mé vsi, „padli za lepší Španělsko“, nebyla žádná výjimka. Naopak. Žádná dědina ve Francii, Itálii, Anglii, Holandsku se neobejde bez toho, aby honorovala a vzpomínala své padlé za vlast. Protože v daný okamžik ostatní rozhodli, že je třeba se obětovat.
      Z těchto důvodů se mi nezamlouvalo, že v časech Zapaterova (fanatický evropskounijní socan, vládl 2004-11) vládnutí, aby se naplnila litera jeho zákona o pomstě, muselo být odstraněno jméno dona Eugenia, faráře naší vesnice. Nezamlouvalo se mi to, protože s tím zmizela část mého dětství, nepochopil jsem, co udělali špatného někteří z těch dvanácti, stejně jako desítky tisíců jiných jinde ve Španělsku, se jmény na skládce, stejně jako kdysi jejich kosti v nějakém společném hrobě provizorního hřbitova.
     Chápu, že říci něco takového není politicky korektní, ale v naší Piel de Toro jsme se staletí vzájemně pobíjeli, i když mnozí to chápali jinak, zdá se, že plynutím času a navzdor historii, se nic nebo téměř nic nezměnilo. Dvě Machadova nesmiřitelná Španělska se probudila z letargie. Vzájemná nenávist se valí zemí jako preludium historického návratu - vzájemného pobíjení.
    V roce 1978, naši otcové a dědové, navzdory tomu co utrpěli, chtěli tomu učinit konec. Nezbytnost smíření zvítězila nad každým jiným pocitem. Zločiny obou stran byly odpuštěny.
    Po letech se opět objevili necitliví a šílenci, produkt velkého kolektivního omylu sektářské interpretace historie, kteří hodlají politicky těžit z bývalých animozit. V této chvíli, v tomto zlověstném čase, se oživil zárodek veškerého minulého zla, protože kriminalizování protivníka a přičítání mu vin minulosti, není nejlepší cestou ke sjednocení, ale k válce.   
    Dnes, učeň, který nic neví o historii, nás vede k té samé jámě, k těm tisícům jamám, co byly ve Španělsku od římských dob vykopány. Příští krok - exhumace diktátora, zničí trvalý klid duší v údolí mrtvých. Brzy uvidíme démony, kteří se vyvalí s ním.