Řím, radikální kulturní obrat nutný
Novinář Gianluca Dodero píše především o Římu, a dobře. Srpen konečně, mohu bloumat bez cíle a ztratit se v prázdných římských zákoutích. Kyslík do plic, duše dýchá a oči uchopí neviditelné detaily uprostřed každodenního shonu. A přesto je to tak zřejmé. Perverzní střet percepce a reality. Vsugerované vidění Říma jako kolabujícího města. Evidencí je dostatek, ale kdy neexistovaly podobné evidence?
Jedná se o kulturní problém založený na jednoduché znalosti naší historie - a odpusťte - naší podstaty. Pokud jste nečetli kroniky Silvia Negro, vždy se mluví o stejných věcech. Totální devastace města a haldy špíny, tisíce žebráků, pouliční násilí. Mluví se o čase před stem, dvěma sty, pěti sty lety. Klidně i před tisíci lety. Tenkrát se devastace města promítala do mystických prožitků religiozní polohy. Dnes se to zdá nemožné, ze zřejmých důvodů nemůžeme vychutnat pozitivní aspekt výše uvedeného.
Řím je městem katolické víry, tedy v jeho podstatě je otevřenost k této víře, v poslední době jsem cestoval a mohu říct, že naše koncepce respektu k lidskému životu a k těm slabým a posledním, je pořád civilizační lekcí na světové úrovni.
O násilí stačí číst věty otce Antonia Bresciani, a už je to několik set let: „Římané jsou svojí přirozeností popudliví, okamžitě se naštvou, v žilách jim proudí latinská krev a s tím zarputilost povýšených a velkorysých duchů, kteří se těžce mírní. Někdy dojde až k vendetě, ale pokud Říman hřeší, nikdy to nejsou hříchy zrady a zbabělosti, on je pak lehce napraví a doufá ve velkorysost odpuštění".
V celé závažnosti a negativní stránce problému můžeme stavět na pozitivní části naší humanity. Dodejme, že technologické instrumenty neúměrně zesilují vnímání problémů. Rozšiřme interval uvažování - síla Říma nikdy nespočívala v účinnosti, v efektivitě. Úplně opačně. Někdo může konstatovat, že římský stát nebyl efektivní zásluhou své vojenské, občanské, politické a náboženské organizace? Řím byl efektivní, ale nebyla to efektivnost pro efektivnost, efektivnost byla důsledkem síly vůle - vycházející z lidí, z nebe, každého může napadnout nějaký důvod, já věřím, že to byla mimozemská síla, která zde nastolila civilizaci, nebo její nejvyšší dosažený stupeň ve světě. Zbavme se stereotypů myšlení o imperialistickém sklonu civilizační nabídky.
Řím vznikl proto, aby dal smysl lidstvu, v nejvyšším smyslu. Ne kvůli svému efektivnímu fungování, ne kvůli minoritním záležitostem. Plnil tuto misi konstantně neuvěřitelným způsobem dlouhá staletí, a my zde, jeho děti, hovoříme o dírách v dlažbě, o špíně, o aspektech, které bych definoval jako odstíny.
Otázka principiální: Řím stále nese misi smyslu humanity? Věřím, že navždycky, pro jistotu to říkám potichu. Vina může být jen na straně dětí, které ho obývají a tvrdí, že milují.
Jak Řím znovu vykvete? Radikálním kulturním obratem, uvědoměním si cti a závazku na straně Římanů. Poznat a hájit. Nová vize římské identity musí být vyslyšena politickými silami, na italské i evropské úrovni. Tento záměr mě žene odjakživa, je to má nejniternější osobní cesta.
Pokud centrálním principem Říma je dát humanitě smysl a ukázat cestu v třetím miléniu, jak tomu bylo v předchozích tisíciletích, je to terén, který ochrání lidstvo před technologickými deformacemi, které vyplývají z globalizace. Řím může být nábřežím i baštou. Nejedná se o dnešní a budoucí problémy, ale posláním Říma je zajistit budoucnost, tato mise je shodná s misí katolické církve, a není náhodné, že tento vztah je zde zcela přirozený.
Koncept západní subjektivity, který se narodil ze spojenectví křesťanství a rozumu, je ohrožen, stejně jako globální sociální osnova. Zrůdný cynismus globalizace vede k nepřekonatelným nerovnostem a k zardoušení soucitu a identity.
Mýlí se ti, kteří se domnívají, že tento náhled vychází z nostalgie po minulém. Je to boj o rovnost v respektu k lidskému životu. Vyhnout se sebezničení. Záchrana může začít zde, ve středu světu.
Musíme garantovat svým dětem a vnukům šanci zažít pocit - kdy srdce vzplane - života na univerzálním místě planety, kde radost, bolest, úzkost a naděje jsou stejné pro všechny. Garantovat budoucnosti jedinečné pachy a vůně, vize, které nejsou haraburdím, ale právem lidské bytosti hledat čistou krásu, která od počátku věků sídlila zde, v Římě.
Žádné komentáře:
Okomentovat