Konec hegemonie?
Konec levicové ideologické hegemonie nad mládeží? V Česku se nic takového zatím nepozoruje, v projevech bývalých vůdců studentského revolučního sametu silně zaznívají rady z jejich levicově-liberálního Olympu k póvlu, který jednoduše je tu, stejně jako před třiceti nebo padesáti lety. Nehybný a nejevící zájem o žádné revoluce, ty bohužel přijdou i s vůdci. V řadě revolucí je vstup do EU srovnatelný s osmačtyřicátým. Historik Gumiljev v elegantním historickém konceptu napsal, že Češi svůj dějinný vzryv nebo jedinou revoluci hodnou toho jména, prožili v husitském čase a pak se vrátili do svých hospod, historik nechtěl národ urazit, spíš naznačit, že od té doby je revoluce nezajímají.
Ovšem ani povloidní sokl, jak revoluční Olympané národ nahlíží, není do nekonečna rezistentní revolučním vlnám a jedno nebezpečí může být extra nebezpečné, revolučnímu levicovému liberalismu se podařilo celkem jednoduchými instrumenty, jako je školství a protinárodní televizní propaganda s níž se ztotožnili populární performátoři, svést mládež do té míry, že vítězství permanentní televizní revoluční demokracie je reálné. Mládež coby úderný předvoj českotelevizní demokracie, levicového liberalismu, antirasismu a pokroku, něco podobného kam dospěla manipulace mládeže v Německu, cesta zpět se těžko hledá.
Hegemonie (liberální)levice nad mládeží, bohužel ne u nás, ale ve Francii, pomalu končí, navzdor televizním masážím, levicovému pedagogickému procesu a radám tamních revolučních Olympanů. Daoud Boughezala v Elinactual se domnívá, že levicové hegemonii dochází dech, ne v důsledku nějaké pravicové propagandy, což není dost dobře možné, neboť média ovládá liberální levice, ale v důsledku krize do níž společnost uvrhla ideologie multikulturalismu. Dlouhé dekády platilo, že mladí automaticky volili levici, která si usurpovala monopol na pravdu. Mitterand sliboval, že se s kapitalismem skončí za sto dní, Organizace SOSrasismu může prohlásit za fašistu kohokoliv komu se nelíbí multikulti. Ale pár samostatným odstřelovačům se podařilo prorazit mediální bránu – Zemmour, Buisson, Bock-Coté, Bastié, Bellamy se dnes už objevují v televizích, časopisy jako Élements už nejsou marginální, zakládají se formační (pedagogické) instituce národně identického typu nebo liberálně konzervativní či katolické. Impulsem je nová metapolitická mise - zvítězit v boji idejí - zrodila se mladá konzervativní garda, jejíž preferovanou hvězdou je Marion Maréchal, její báze volí republikány nebo RN (M. le Pen). Obrysy této mladé pravice mohou kolísat, třicátník Alexandre de Vitry to popsal v knize „Pod dlažbou, napravo“: mladá konzervativní pravice nemá strach se nastolit, formovat svoji ideologii a promyslet svůj vztah k liberalismu. Není to poprvé, co se objevila mladá pravice, 30. května 1968 mladí gaullisté vyšli a podpořili Generála proti chienlit (anarchická maškaráda) vrhačů dlažebních kostek.
V této linii mladí sarkozysté kolem 2000 netrpěli žádným komplexem k penězům a sociálnímu úspěchu, na rozdíl od Chiraqova proudu. Pár let poté povstala generace mladých katolíků proti Hollandově societální ofenzívě „manželství pro všechny“. Tato poslední vlna obrátila bojiště. Mladá pravice odhaluje svoji pragmatickou přirozenost a vykovává koherentní ideologii, je si jistá sama sebou a svou silou. Mnohé profesionální antirasisty popuzuje fakt, že často mladí odpůrci multikulturalismu mají imigrační původ. Identicky národní hnutí, antiliberalismus a konservativismus splývají, levicoví intelektuálové jako Onfray, Julliard atd. publikují v periodikách nové pravice. Antiliberalismus je prvním ideovým tématem. To podstatné, co v osmdesátých letech dovolilo francouzské levici, aby přežila svoji revoluční a rovnostářskou aberaci byl imigracionismus. Dnes se to srazilo s realitou. Macron zvítězil též proto, že mnozí se domnívali, že národně identické je možné obejít. Všemi zpochybňovaná levicová hegemonie skomírá i na univerzitách, které pořád ještě ovládá falangami sociálních vědců a historiků.
Žádné komentáře:
Okomentovat