středa 6. února 2019

pravice

Proč bez národní pravice

V Portugalsku. Averze k Evropské unii a snaha o národní politiku je u významnějších politických hnutí patrná pouze u levicového bloku BE, jeho vůdkyně Catarina Martins považuje za urážku, když ji oponenti častují populismem. Ministr obrany Joao Cravinho a syndikát novinářů kritizovali do té míry portugalskou televizi za to, že pozvala vůdce ultrapravicové pidi strany (NOS) Mária Machada, že televize posléze zrušila celý pořad „Vyprávěj o (ne)spravedlnosti, kterou jsi zažil“, kam si ho moderátor pozval. Syndikát podal stížnost k parlamentnímu regulátorovi televizních pořadů. Jeden z ředitelů televize Sergio Figueiredo prohlásil, že počínání syndikátu i ministra jsou skandální, místo toho, aby bránili svobodu informaci, nejraději by ji zardousili. 
       I cenzura je dobrá pokud zablokuje fašistické ideje,  jejichž výklad dnes definuje bruselské centrum, toto platí v Portugalsku od revoluce červených karafiátů v 1974, a svým způsobem je tato teze součástí evropskounijní politiky a ideologie.  Antifašismus jeden z posledních typů rétoriky, která ještě zbyla evropskounijním politickým partajím, pak už jenom láska k imigrantům, gender osvěta a nižší procento dioxidu z aut.  Jediná portugalská národně pravicová strana PNR ve volebních preferencích se pohybuje kolem půl procenta, s mírně rostoucím trendem preferencí. Průlom se neočekává.
    Političtí předáci  současného mainstreamu - evropskounijního demokratismu - nemají vize a perspektivy pro země, které vedou, jejich cílem je udržet se u moci a zachovat status quo, ať je sebemizernější, v EU a ve vlastní zemi. Portugalsko není výjimkou, je nejposlušnějším žákem evropskounijní perverze - důsledkem je totální demografická krize podobná středověkému moru a závažné ekonomické a sociální problémy.
      K dnešnímu stavu existuje zajímavá historická paralela, která je zmiňovaná historiky, ale v dnešní politické ztrátě paměti, zcela ignorovaná, prosperující Portugalsko podepsalo s Anglií v roce 1703 Tratado de Methuen, pakt, který se v ekonomických aspektech podobá dnešní vazbě na Evropskou unii, otevřená hranice a volný trh. V portugalské historii se praví, že pakt na dvě stě let uvrhl Portugalsko do bídy a zaostalosti, bez přirozených hranic a ekonomických bariér, země nemohla konkurovat rozvinuté Anglii a nikdy neměla šanci se jí přiblížit.  Koncem 19. a počátkem 20.století zapředl stát do společenské krize nezvyklých poměrů. Brilantní Salazar vyvedl zemi z tohoto prokletí.
    Po revoluci růžových karafiátů 1974 se zdálo v optice tehdejší politické fikce, že demokratickou cestou se k moci dostane komunistická strana, nakonec ji ztlumili socialisté a sociální demokracie, uchytila se i křesťanská demokracie. Západní Evropa přispěchala s masívní finanční pomocí. Hra na demokracii západoevropského typu začala. 
       Portugalsko je dnes politickou výjimkou, žádné národní, nacionální, národně pravicové hnutí, až na nevýznamné výjimky, v zemi neexistuje. V Andaluzii se nečekaně v zdánlivě podobném politickém klimatu, podařil velký volební průlom pravicové straně VOX.
      Důvodem může být i cykličnost politických jevů v delší historické projekci. Principy, které se dají definovat jako národně konzervativní,  vládly v zemi v letech 1926-74. Nejdřív krátce vojenská diktatura a pak Estado Novo silného muže portugalské politiky Salazara. Populace přijala Salazara s povděkem, udělal konec chaosu  a manipulaci politických monopolistických skupin, které to všechno nazývaly demokratickým systémem. Salazar nebyl žádný fašista, ale konzervativec, postava přímo kontradiktorická fašismu - fašismus stejně jako komunismus vidí prioritu v politice a ne ve státě, konzervativec chápe politiku jako instrument k zachování státu. Podstata státu a národa musí být v konzervativní optice zachována, z tohoto pohledu má dnešní Evropská unie blízko k fašismu nebo komunismu, a  to nejsou moc perspektivní cesty.
     Salazar, a to je problém konzervativní politiky vůbec, se nikdy nezabýval kulturním bojem, jak ho předestřel Gramsci. Salazar centralizoval politické myšlení, neutralizoval přirozené politické směry (katolíky, monarchisty, nacionalisty, nakonec i konzervativce) a depolitizoval stát. Po roce 1945 byla politická moc,  podobně jako ve Španělsku dominována technokraty, inženýry, juristy a ekonomy. Depolitizace pravice na jedné straně a na druhé straně posílení byrokratické struktury země, oslabily nosné společenské pilíře - ideje, principy, armádu, lid. Salazar byl skeptický k masám, ignoroval sílu a nezbytnost ideologie, režim si nevytvořil společensko-ideologickou oporu.
       Doktrinálního a ideologického vakua se zmocnila levice, obzvlášť od padesátých let minulého století. Levicové doktríny začaly dominovat intelektuální oblasti, univerzity, média, svobodná povolání. Salazar si nedělal iluze o osudu země po své smrti.
     Revoluce nižších důstojníků v dubnu 1974 skončila s Estado Novo, komunistická strana revoluci inspirovala a hrála v porevolučním období velkou roli. Šéf komunistů Cunhal byl inspirátorem paktu mezi vůdci revoluce  a dovolenými stranami (pacto MFA-Partidos), který otevřel cestu volbám a byl osnovou dalšího vývoje. Komunistické straně blízcí důstojníci dohlíželi nad volebním a post volebním procesem. Pravicové síly na nichž ležela stopa participace na minulém režimu byly eliminovány, „demokratická revoluce byla tak dobrá, že fašisté už nebudou nikdy svádět a manipulovat nevinný lid“, řekl jeden z revolučních vůdců. Voličský potenciál pravice se nasměroval k povoleným středovým stranám..
       Starý režim trval 41 let, současnému režimu je 45 let, „antifašisté“ stanovili a stanovují pravidla hry, pravice v těchto pravidlech není žádoucí. Ukazuje se, že syntax má prioritu nad sémantikou. Dalším důvodem levicové hegemonie té doby, byl anachronismus portugalských kolonií a dlouhotrvající africké války, i když rétorika „pokrokových“ nebyla objektivní, např. v Angole Portugalci museli bránit některá etnika proti MPLA masakrům. Cesta z kolonií nebyla snadná, negativní důsledky rychlého vycouvání velkých koloniálních mocností z Afriky se pociťují dodnes. Portugalsko se z tohoto důvodu octlo v mezinárodní izolaci a to nahrávalo vnitřní levicové demagogii.  
       Věci se mění, v Americe a Brazílii jsou prezidenti zvoleni přímo lidem - bez zprostředkovatelů a proti vůli establishementu, proti vůli velkých financí a degenerované levice - parazitních gourmánů, intektuálů socialistů, „umírněné“ levice salonních socialistů. Zatím se národní populistická hnutí spíš vymezují  tím, co popírají, pozitivní artikulace jejich vize je na počátku - popírají jedno vidění světa, jsou pro národ, jsou proti absolutismu volného trhu, jsou pro spravedlnost ve vztahu práce a kapitálu.
       V Portugalsku je viditelně všechno pomalejší, kdysi objevitelé světů neměli rychlé lodi, ale zarputilost a sílu. Antisystémová radikalizace zde není moc patrná, v Portugalsku není  moc imigrantů z jiných kultur, jsou z katolických bývalých kolonií a dobře integrovaní do portugalské společnosti, nebo přímo nositeli ideje lusitanismu, antifašistické a antirasistické dózování režimu nepřesáhlo míru, nedostoupilo úrovně francouzské a německé perverze. Země je silně depolitizovaná s očima upřenýma na Brusel, odkud přichází korumpující miliardové dotace. Depolitizace a spící společnost, podobá se to konci Salazarovy epochy.
      Televizní debaty a partajní politruci, jako všude jinde v Evropě, v každodenním mediálním handrkováním se snaží vzbudit iluzi o demokratické alternativě. Politická třída se s výjimkou levicového bloku vždy nakonec sjednotila na mírných variacích sociálně demokratického modelu. A na antifašismu a antikomunismu. Politika redukovala na ekonomii, nebo spíš na ekonomické účetnictví. Všechny partaje jsou ideologicky levicové, všechny pro volný trh a všechny pedagogicky antifašistické.
       Depolitizace podobná konci Salazarovy doby, ale jiným způsobem a nedá se říct, že lepším. Portugalsko dnes nemá nástroje na řešení svých problémů, národ dobrovolně odevzdal moc do Bruselu, absolutní závislost na zahraničních centrech, degradace školství a zdravotnictví, dovoleno je diskutovat pouze o lepší gesci. Spousta politik, ale bez Politiky. Z blbosti, korupce a nezodpovědnosti nepatří Portugalsku žádná banka hodná toho jména.
       Portugalský nacionalismus má velkou minulost, měl sílu osvobodit Portugalsko po šedesáti letech španělského područí (1640). Lidová revoluce v Lisabonu napomohla restauraci. Portugalsko hrálo velkou civilizační roli v planetárním měřítku, stojí v centru lusitánského světa, má velké kulturní vazby na portugalsky mluvící země. Portugalský nacionalismus není spojen s jedinou rasou, ale má historicko-kulturní fundament.

Žádné komentáře:

Okomentovat