veneziani

Mýty, bozi, tradice

Deset idejí vytěžil recenzent v Il Giornale z knihy (Nostalgie po bozích) filozofa Marcella Venezianiho. Jistý druh desatera (civilizace, osud, vlast, rodina, komunita, tradice, mýtus, duše, bůh, návrat), které v nás vyvolává nostalgii a které by mohlo znamenat oporu v  horizontech budoucnosti.
Reference již téměř neznámé v moderní době?
    Neznámé nebo zapomenuté. A z toho pochází prázdnota dnešní doby. Abychom se zbavili úzkosti, která nás pohlcuje, je třeba chápat, že nejsme neomezení, naše práva nejsou totéž, co naše přání. V životě není všechno stejné, existují stupně, měřítka, priority.   
Jak vůbec dotýkat se mýtů a hodnot, aniž bychom upadli do nostalgie po zlatém věku?
    Romantický sentiment evokuje mýty a hodnoty zlatých věků, ale zůstane to ve sféře melancholie nebo pózy. Mýty patří ke konstitutivnímu základu lidské duše, rozšiřují možnosti jak nahlížet na realitu, vidět budoucí projekci. 
Znovuobjevit horizont smyslu a osudu, ztráta osudového horizontu nás dovedla do tragického stavu?
       Bez vize osudu jsme hříčkou náhody a času, nebo nicoty a smrti. Bez osudu je náš život něco levného a nesmyslného, zbaven jakéhokoliv fundamentu, jako falešná zpráva; může to být pravda nebo nemusí, není v tom rozdíl. Totéž jako umřít dávno před tím než přijde smrt. Nejhorší odcizení, které nás může potkat.
Civilizace umírá, když se izoluje v soukromí, když očekávání patří jenom privátnímu individuu; západ se ale narodil na těchto základech?
     Platí to pro západ zúžený pouze na modernitu, individuum má dávnější kořeny, v počátcích nekoinciduje s privátním, individuum je imitací bohů, má obraz a podobu boží. V moderní době je bůh nahrazen historií, vědou a humanitou. Na konci této paraboly zůstává izolovaný jedinec, který žije ve své globální samotě uzavřen do svého privátna.
Vyjít z této pasti, pak je potřeba znovu nalézt mýty; neexistuje nebezpečí u některých mýtů, že padneme do demagogie, třeba v případě vlasti?
    Není to jediné riziko: primát vlasti, vůle k moci a válečný duch se mohou zmocnit lásky k vlasti. Ale i religiozita může degradovat do fanatismu a pověry. Justice může degenerovat v jakobínskou nenávist k existujícímu. Nevidím důvod proč by láska k vlasti měla koincidovat se svými úchylkami a znamenat nenávist ke zbytku světa.
Rodina, má smysl o ni bojovat?
      Rodina je základ lidské přirozenosti, historie každé civilizace nás učí o primárních vazbách - bezpodmínečné lásce k rodičům, děti, které milujete jednoduše proto, že existují. Žádná jiná vazba není s touto srovnatelná. Neznám žádnou společnost vně rodiny, snad pokud operujeme post-humanitou dá se to chápat, pokud jsme lidmi, není to možné. 
Zodpovědnost za úpadek individua má perverzní syntéza individualismu a merkantilismu? A módní filozofie, liberalismus?
     Jsou to principiální historičtí protagonisté procesu úpadku, jsou to jeho  hlavní příčiny. Ale jsou to důsledky předchozího, pokud se zřeknete bohů, ztratíte jakýkoliv horizont života, jste sami. S bankovní kartou a smartphonem, ve společnosti techniky a financí, které se s pomocníka promění v cíl.
Předpokládejme východisko směrem k aristokracii svobodných, kteří mají sílu vidět, ale současně se tváří skepticky jak k mase, tak jüngeriánskému jedinci,  nezačíná tu utopie?
     Nemůžeme žít v izolaci a taky ne v mase. Nejpravděpodobnější je rozpuštění, odmítám předpověď ponurého rozpuštění, nezvyknu si na automatismus času dnešní doby, hledám osud a svobodu.
Technika nastoluje paralelní hodnotové univerzum. Musíme žít v obou světech, člověk je mostem a přechodem mezi technikou a božským?
      Můžeme nazírat na budoucnost dvěma způsoby: jako na konečnou válku mezi technikou a bohy a volit jednu ze stran; nebo jako pokus kompenzovat techniku i bohy, člověk přebývající uprostřed používá jednoho a vyživuje se druhým. Požehnaný ten, kdo vidí bohy, moudrý ten, který vidí očima bohů.
Jediný model, který může realizovat principy tradice, je konzervativní?
    Tradice neznamená pouze radost z trvalých věcí, ale smysl pro pokračování, přesvědčení, že svět se nenarodil s námi a s námi neskončí. Zkušenost učí, že tradice je jediným příslibem budoucnosti ve jménu minulého; bez tradice zmizí nejdřív minulost a pak i budoucnost, ztratí se jakékoliv spojení, zůstaneme vězni okamžiku.
Je prakticky možné, aby se nastolilo myšlení, které odmítá fundamenty modernity?
      Myšlení není žádným podmíněným reflexem, není pasívním zrcadlem toho, co před ním leží, ale je to místo, kde se střetává realita a možnosti, existující a stávající se. Pokud se myšlení nepohybuje, není to hlava, ale zadek; není to už myšlení, ale papír s návodem. A pak nejde o otázku vyvracet nějaké platné fundamenty; naopak, jde o položení základů pro náš život, který je dnes postrádá. Člověk je ten, kdo riskuje; pokud nezkusí, už skončil.