aaablogs.faz.net/lesesaal/2016/01/11/das-geniale-gedaechtnis-wie-das-gehirn-aus-der-vergangenheit-unsere-zukunft-macht-397/
Geniální paměť.
Naší pamětí k nám mluví Bůh, napsal svatý Augustin. Pochopit předchozí a žít budoucím. Mozek ukládá informaci, to je jasné, ale už není tak jasné, jak plastická je tato kapacita a jak to ovlivňuje naší budoucnost a naše osobní možnosti.
Autorský pár z Heidelbergu, neuroložka Hannah Monyer a filozof Martin Gessman o tom napsali knihu. Jejich společná vůle integrovat dva různé pohledy na paměť a zprostředkovat čtenáři v stravitelné podobě aktuální stav bádání v této oblasti a současně to nové ve vědě vsadit do historického rámce, ji činí velmi zajímavou. V knize najdeme i prastaré pravdy a filozofické náhledy o paměti, konfrontované se současnými.
Člověk má tendenci podceňovat vlastní paměť. Ještě do nedávna neměl nikdo tušení o její obdivuhodné plasticitě, přetrvávající až do vysokého věku. Změnil se též náhled na paměť, není to žádná jednoúčelová neuronová síť, skladiště v jisté části mozku nebo nějaká podpůrná mozková struktura. Zdá se, že paměť je něco jako velký transformátor nebo ukazatel, který nově rekonstruuje minulé, prožité a sněné vjemy a během spánku z toho postaví základ naší budoucnosti. V knize nám autoři osvětlí principy nejnovějších metod v neurologii. Co jsou falešné a užitečné vzpomínky. Dozvíme se o kreativních a regeneračních principech našich snů. Paměť je pozitivní silou, která nás provází životem, která ze střepin minulého tká budoucí, a to celoživotně.
Jak tento optimismus odpovídá současným mediálním konstrukcím a strachu ze stárnutí, z nevyhnutného Alzheimera, co kolaterální škody digitální revoluce a digitální demence? Autoři nevstupují na půdu těchto nekonečných diskusí a rad. Prezentují ozdravující koncept ducha v celku. Nové životní impulzy po šedesátce jsou zcela kompatibilní s nevyhnutelným biologickým stárnutím. Duch doby nezná stáří člověka. Nejde o to, ve stáří žít z minulých zásluh, ale něco záslužného opět začít. Jak je to s vrozenou vitalitou, což nás okamžitě napadne. Nic magického a ezoterického - to už se ví. Ale vrozená vitalita stále zůstává černou schránkou. Tajemství mozkové vitality se skrývá v celkové neuronové struktuře mozku - vysoce interaktivní a stále nepochopený systém s víc než sto miliardami neurony a víc než 100 biliony spojení.
A kolektivní paměť? Jak je to podle autorů s přežíváním našich paměťových kvant po našem biologickém zániku? Klasické řešení nabízí Bible. Pokud věříme v den posledního soudu, pak nestárneme, paměť vyjeví naše činy. Autoři nepreferují tento výklad. Kolektivní paměť nemá žádné materiální opodstatnění, funguje pouze na nejednoznačnosti a vágnosti jazyka. Autoři zmiňují různé pohledy na kolektivní paměť, jednoznačně s materiálně uchopitelným vysvětlením.
Citují pokus z Harwardu: proband v laboratoři se koncentroval na jednoduchou frázi - např. "je slunečno". EEG jeho mozku se digitalizovalo, emailem se poslal digitální soubor na jinou univerzitu. Na zadní část hlavy tam přítomného probanda se pouštělo světlo, modulované podle digitálních dat prvního probanda. Probandův popis pocitu se blížil myšlené větě prvního probanda. Má to být potvrzení materiálního vysvětlovacího aparátu paměti. Bývalý ministr školství a posléze ředitel psychotronní laboratoře ČVUT Kahuda měl jiná vysvětlení a jiné pokusy. Exaktnější. Jeho mentiony už jsou asi zapomenuty. Autoři preferují materiální vysvětlení kolektivní paměti a to poněkud trivializuje tuto kapitolu. Kulturní paměť - je to partitura přežívající dvě tři generace. Egyptolog Jan Assmann považoval monoteistická náboženství za model kolektivní paměti. Při modlitbě se synchronizují individuální paměti a společné etické základy. Podobně třeba při poslechu hymny se sdílí společné paměťové obsahy. V televizním pořadu "jak se stát milionářem" se pozorovalo, že osoby našli v paměťově sdíleném prostředí správnou odpověď i když vůbec nechápali, oč jde. Vzpomínky vytváří komunikační paměť - "net community", sdílí se v ní hodnoty celku. Všechno podmíněno materiálně-kauzálními vazbami.
Evropská unie věnovala 1,2 mld. eur na Human-Brain-Project, 80 institucí se na tom podílí. Dovídáme se k úžasu, že co se týče mozku, zatím se nic moc na počítačích nemodelovalo Pouze počítačový model velkého mozku dal nějaké výstupy, ale ten má pouze 60000 neuronů.
Paměť tedy stále zůstává velkým tajemstvím. O tom, že je flexibilní psal už Erasmus Rottedamský a tvrdil, že paměť se může vylepšit jen stálým tréningem a koncentrovaným úsilím, svým žákům říkal, že musí poznatky vsazovat do reálného rámce, spojovat je s jinými poznatky, pak se to líp vybaví, neexistuje nic zázračného. Tím třeba stál proti Nolanovi. Ale stejně je kniha velmi pozitivní, nikam se moc nedospělo, ta hrůza pokud by tomu bylo jinak a evropskounijní politruci by z nás chtěli fabrikovat politickokorektní, tupá a nemyslící individua, líp ovladatelná. Nepůjde to, paměť chce práci, nic pro Evropskou unii.
Člověk má tendenci podceňovat vlastní paměť. Ještě do nedávna neměl nikdo tušení o její obdivuhodné plasticitě, přetrvávající až do vysokého věku. Změnil se též náhled na paměť, není to žádná jednoúčelová neuronová síť, skladiště v jisté části mozku nebo nějaká podpůrná mozková struktura. Zdá se, že paměť je něco jako velký transformátor nebo ukazatel, který nově rekonstruuje minulé, prožité a sněné vjemy a během spánku z toho postaví základ naší budoucnosti. V knize nám autoři osvětlí principy nejnovějších metod v neurologii. Co jsou falešné a užitečné vzpomínky. Dozvíme se o kreativních a regeneračních principech našich snů. Paměť je pozitivní silou, která nás provází životem, která ze střepin minulého tká budoucí, a to celoživotně.
Jak tento optimismus odpovídá současným mediálním konstrukcím a strachu ze stárnutí, z nevyhnutného Alzheimera, co kolaterální škody digitální revoluce a digitální demence? Autoři nevstupují na půdu těchto nekonečných diskusí a rad. Prezentují ozdravující koncept ducha v celku. Nové životní impulzy po šedesátce jsou zcela kompatibilní s nevyhnutelným biologickým stárnutím. Duch doby nezná stáří člověka. Nejde o to, ve stáří žít z minulých zásluh, ale něco záslužného opět začít. Jak je to s vrozenou vitalitou, což nás okamžitě napadne. Nic magického a ezoterického - to už se ví. Ale vrozená vitalita stále zůstává černou schránkou. Tajemství mozkové vitality se skrývá v celkové neuronové struktuře mozku - vysoce interaktivní a stále nepochopený systém s víc než sto miliardami neurony a víc než 100 biliony spojení.
A kolektivní paměť? Jak je to podle autorů s přežíváním našich paměťových kvant po našem biologickém zániku? Klasické řešení nabízí Bible. Pokud věříme v den posledního soudu, pak nestárneme, paměť vyjeví naše činy. Autoři nepreferují tento výklad. Kolektivní paměť nemá žádné materiální opodstatnění, funguje pouze na nejednoznačnosti a vágnosti jazyka. Autoři zmiňují různé pohledy na kolektivní paměť, jednoznačně s materiálně uchopitelným vysvětlením.
Citují pokus z Harwardu: proband v laboratoři se koncentroval na jednoduchou frázi - např. "je slunečno". EEG jeho mozku se digitalizovalo, emailem se poslal digitální soubor na jinou univerzitu. Na zadní část hlavy tam přítomného probanda se pouštělo světlo, modulované podle digitálních dat prvního probanda. Probandův popis pocitu se blížil myšlené větě prvního probanda. Má to být potvrzení materiálního vysvětlovacího aparátu paměti. Bývalý ministr školství a posléze ředitel psychotronní laboratoře ČVUT Kahuda měl jiná vysvětlení a jiné pokusy. Exaktnější. Jeho mentiony už jsou asi zapomenuty. Autoři preferují materiální vysvětlení kolektivní paměti a to poněkud trivializuje tuto kapitolu. Kulturní paměť - je to partitura přežívající dvě tři generace. Egyptolog Jan Assmann považoval monoteistická náboženství za model kolektivní paměti. Při modlitbě se synchronizují individuální paměti a společné etické základy. Podobně třeba při poslechu hymny se sdílí společné paměťové obsahy. V televizním pořadu "jak se stát milionářem" se pozorovalo, že osoby našli v paměťově sdíleném prostředí správnou odpověď i když vůbec nechápali, oč jde. Vzpomínky vytváří komunikační paměť - "net community", sdílí se v ní hodnoty celku. Všechno podmíněno materiálně-kauzálními vazbami.
Evropská unie věnovala 1,2 mld. eur na Human-Brain-Project, 80 institucí se na tom podílí. Dovídáme se k úžasu, že co se týče mozku, zatím se nic moc na počítačích nemodelovalo Pouze počítačový model velkého mozku dal nějaké výstupy, ale ten má pouze 60000 neuronů.
Paměť tedy stále zůstává velkým tajemstvím. O tom, že je flexibilní psal už Erasmus Rottedamský a tvrdil, že paměť se může vylepšit jen stálým tréningem a koncentrovaným úsilím, svým žákům říkal, že musí poznatky vsazovat do reálného rámce, spojovat je s jinými poznatky, pak se to líp vybaví, neexistuje nic zázračného. Tím třeba stál proti Nolanovi. Ale stejně je kniha velmi pozitivní, nikam se moc nedospělo, ta hrůza pokud by tomu bylo jinak a evropskounijní politruci by z nás chtěli fabrikovat politickokorektní, tupá a nemyslící individua, líp ovladatelná. Nepůjde to, paměť chce práci, nic pro Evropskou unii.
Žádné komentáře:
Okomentovat