neděle 17. února 2019

gilets jaunes

Infiltrace

Včera silná přítomnost žlutých vest ve francouzských městech, podle ministerstva vnitra 46 000, podle policejního syndikátu 230 000. Macronovy debaty s (pozvanou) veřejností moc nezabraly, stejně jako represívnější zákony. Žluté vesty kanalizují protest sociálně slabé Francie, nebo se dnes už ani přesně neví, kdo se za nimi skrývá. Jejich zástupci se zúčastňují televizních debat, někteří se stali mediálními stálicemi, požadavky nejsou úplně jasné, to co říkají má stejně slabé racionální jádro, jako to, co říká Macron. Včera odpoledne však  došlo k hnusnéhu aktu spáchanému skupinou žlutých (viz. video), napadli odpornou verbální atakou velkého francouzského filozofa židovského původu Alaina Finkielkrauta.

čtvrtek 14. února 2019

berlin afd

Pan Kosslick

Je darebák plus ředitel berlínského filmového festivalu. Před pár dny zneužil mučedníky varšavského ghetta ve své politické manipulaci, provokativně před senzacechtivým zobákem mainstreamových televizních kamer a žurnalistických wipek, pozval  „póvl“, za což považuje on a jemu podobní,  členy Alternativy pro Německo (AfD), na promítání filmu o varšavském ghettu, když oznámí svoji stranickou příslušnost v kase, lístky zadarmo. Stalo se. Někteří členové mládežnické organizace strany (a mezi nimi i Židé) se rozhodli pro návštěvu filmu. To neměli dělat. Vadim Derksen je členem mládežnické organizace AfD, reportuje o návštěvě festivalu. „Domnívali jsme se, že je dobré, že Kosslick zamýšlí tematizovat antisemitismus v Německu, bohužel, ale ukázalo se, že je to falešný partner k diskuzi. Domnívali jsme se, že by bylo dobré film promítnout na velkých plátnech v  Novém Kolíně v Berlíně nebo na Kreuzbergu, kde je silná antisemitská klientela nově příchozích“.

úterý 12. února 2019

kabaret issing

Lisa Fitz, Kabarettistin

Dnešní umění má vesměs charakter zvukové nebo obrazové kulisy defatuační povahy, v klasičtější provenienci usnadňuje trávení, v modernější verzi ještě navíc prémie, mozek paralyzující americké cajdy, kterým nelze utéct ani v ordinérní hospodě.  Umění patří všem, hlásaly kdysi komunistické partaje, ale mistry ctily. Dnes evropskounijmí postdemokratické partaje došly dál:  umění mohou dělat všichni, mistrů plno, politiku jenom osvícení anti-fašisté prodchnutí proimigračním proevropskounijním patosem, což je dost absurdní tvrzení, i většině diktátorů bylo jasné, že diktovat může leckdo, odtud žárlivost na kolegy z politbyra, ale Šostakovič je jen jeden.

sobota 9. února 2019

spiegel euro

Z ráje ven

Podle všeho brzo to potká Německo. Mainstreamový FrankfurterAllgemeine: „evropské hospodářství špatně dýchá“. Pro-muslimsko-imigrantská svatyně Spiegel: „hospodářský růst v eurozóně rychle klesá; EU-komise očekává ještě slabší růst; strach o konjunkturu; německý průmysl neočekávaně oznamuje minus v objednávkách“.  Alpská pravda, tj. SudDeutscheZeitung politickokorektně: „Hospodářství vidí situaci kriticky“. EU Komise snížila odhad hospodářského růstu v eurozóně z plánovaných 1.9% na 1.3%.  

čtvrtek 7. února 2019

salvini italie

Levicová paralýza

Chmurná zpráva pro demokratickou Evropu, zpolitizovaná italská justice se snaží zlikvidovat ministra Salviniho a způsobit pád italské vlády, politický proces s Mateem Salvinim je reálný. Speciální tribunál soudců žádá o zbavení imunity a soud s ministrem. V nejbližších dnech má hlasovat imunitní výbor italského senátu o vydání Salviniho soudům v případě lodi Diciotti. Salvini zakázal loni v srpnu lodi s imigranty na palubě vstup do přístavu v Catanii.  Rozhodnutí výboru potvrdí nebo zamítne plenární zasedání senátu. Většina poslanců koaliční M5s se vyslovuje pro vydání, s pomocí strany PD by vydání prošlo, znamenalo by to ovšem pád vlády. Italský premiér Conte vyjádřil Salvinimu podporu, prohlásil, že Salviniho rozhodnutí sdílela celá vláda.  

středa 6. února 2019

pravice

Proč bez národní pravice

V Portugalsku. Averze k Evropské unii a snaha o národní politiku je u významnějších politických hnutí patrná pouze u levicového bloku BE, jeho vůdkyně Catarina Martins považuje za urážku, když ji oponenti častují populismem. Ministr obrany Joao Cravinho a syndikát novinářů kritizovali do té míry portugalskou televizi za to, že pozvala vůdce ultrapravicové pidi strany (NOS) Mária Machada, že televize posléze zrušila celý pořad „Vyprávěj o (ne)spravedlnosti, kterou jsi zažil“, kam si ho moderátor pozval. Syndikát podal stížnost k parlamentnímu regulátorovi televizních pořadů. Jeden z ředitelů televize Sergio Figueiredo prohlásil, že počínání syndikátu i ministra jsou skandální, místo toho, aby bránili svobodu informaci, nejraději by ji zardousili. 
       I cenzura je dobrá pokud zablokuje fašistické ideje,  jejichž výklad dnes definuje bruselské centrum, toto platí v Portugalsku od revoluce červených karafiátů v 1974, a svým způsobem je tato teze součástí evropskounijní politiky a ideologie.  Antifašismus jeden z posledních typů rétoriky, která ještě zbyla evropskounijním politickým partajím, pak už jenom láska k imigrantům, gender osvěta a nižší procento dioxidu z aut.  Jediná portugalská národně pravicová strana PNR ve volebních preferencích se pohybuje kolem půl procenta, s mírně rostoucím trendem preferencí. Průlom se neočekává.
    Političtí předáci  současného mainstreamu - evropskounijního demokratismu - nemají vize a perspektivy pro země, které vedou, jejich cílem je udržet se u moci a zachovat status quo, ať je sebemizernější, v EU a ve vlastní zemi. Portugalsko není výjimkou, je nejposlušnějším žákem evropskounijní perverze - důsledkem je totální demografická krize podobná středověkému moru a závažné ekonomické a sociální problémy.
      K dnešnímu stavu existuje zajímavá historická paralela, která je zmiňovaná historiky, ale v dnešní politické ztrátě paměti, zcela ignorovaná, prosperující Portugalsko podepsalo s Anglií v roce 1703 Tratado de Methuen, pakt, který se v ekonomických aspektech podobá dnešní vazbě na Evropskou unii, otevřená hranice a volný trh. V portugalské historii se praví, že pakt na dvě stě let uvrhl Portugalsko do bídy a zaostalosti, bez přirozených hranic a ekonomických bariér, země nemohla konkurovat rozvinuté Anglii a nikdy neměla šanci se jí přiblížit.  Koncem 19. a počátkem 20.století zapředl stát do společenské krize nezvyklých poměrů. Brilantní Salazar vyvedl zemi z tohoto prokletí.
    Po revoluci růžových karafiátů 1974 se zdálo v optice tehdejší politické fikce, že demokratickou cestou se k moci dostane komunistická strana, nakonec ji ztlumili socialisté a sociální demokracie, uchytila se i křesťanská demokracie. Západní Evropa přispěchala s masívní finanční pomocí. Hra na demokracii západoevropského typu začala. 
       Portugalsko je dnes politickou výjimkou, žádné národní, nacionální, národně pravicové hnutí, až na nevýznamné výjimky, v zemi neexistuje. V Andaluzii se nečekaně v zdánlivě podobném politickém klimatu, podařil velký volební průlom pravicové straně VOX.
      Důvodem může být i cykličnost politických jevů v delší historické projekci. Principy, které se dají definovat jako národně konzervativní,  vládly v zemi v letech 1926-74. Nejdřív krátce vojenská diktatura a pak Estado Novo silného muže portugalské politiky Salazara. Populace přijala Salazara s povděkem, udělal konec chaosu  a manipulaci politických monopolistických skupin, které to všechno nazývaly demokratickým systémem. Salazar nebyl žádný fašista, ale konzervativec, postava přímo kontradiktorická fašismu - fašismus stejně jako komunismus vidí prioritu v politice a ne ve státě, konzervativec chápe politiku jako instrument k zachování státu. Podstata státu a národa musí být v konzervativní optice zachována, z tohoto pohledu má dnešní Evropská unie blízko k fašismu nebo komunismu, a  to nejsou moc perspektivní cesty.
     Salazar, a to je problém konzervativní politiky vůbec, se nikdy nezabýval kulturním bojem, jak ho předestřel Gramsci. Salazar centralizoval politické myšlení, neutralizoval přirozené politické směry (katolíky, monarchisty, nacionalisty, nakonec i konzervativce) a depolitizoval stát. Po roce 1945 byla politická moc,  podobně jako ve Španělsku dominována technokraty, inženýry, juristy a ekonomy. Depolitizace pravice na jedné straně a na druhé straně posílení byrokratické struktury země, oslabily nosné společenské pilíře - ideje, principy, armádu, lid. Salazar byl skeptický k masám, ignoroval sílu a nezbytnost ideologie, režim si nevytvořil společensko-ideologickou oporu.
       Doktrinálního a ideologického vakua se zmocnila levice, obzvlášť od padesátých let minulého století. Levicové doktríny začaly dominovat intelektuální oblasti, univerzity, média, svobodná povolání. Salazar si nedělal iluze o osudu země po své smrti.
     Revoluce nižších důstojníků v dubnu 1974 skončila s Estado Novo, komunistická strana revoluci inspirovala a hrála v porevolučním období velkou roli. Šéf komunistů Cunhal byl inspirátorem paktu mezi vůdci revoluce  a dovolenými stranami (pacto MFA-Partidos), který otevřel cestu volbám a byl osnovou dalšího vývoje. Komunistické straně blízcí důstojníci dohlíželi nad volebním a post volebním procesem. Pravicové síly na nichž ležela stopa participace na minulém režimu byly eliminovány, „demokratická revoluce byla tak dobrá, že fašisté už nebudou nikdy svádět a manipulovat nevinný lid“, řekl jeden z revolučních vůdců. Voličský potenciál pravice se nasměroval k povoleným středovým stranám..
       Starý režim trval 41 let, současnému režimu je 45 let, „antifašisté“ stanovili a stanovují pravidla hry, pravice v těchto pravidlech není žádoucí. Ukazuje se, že syntax má prioritu nad sémantikou. Dalším důvodem levicové hegemonie té doby, byl anachronismus portugalských kolonií a dlouhotrvající africké války, i když rétorika „pokrokových“ nebyla objektivní, např. v Angole Portugalci museli bránit některá etnika proti MPLA masakrům. Cesta z kolonií nebyla snadná, negativní důsledky rychlého vycouvání velkých koloniálních mocností z Afriky se pociťují dodnes. Portugalsko se z tohoto důvodu octlo v mezinárodní izolaci a to nahrávalo vnitřní levicové demagogii.  
       Věci se mění, v Americe a Brazílii jsou prezidenti zvoleni přímo lidem - bez zprostředkovatelů a proti vůli establishementu, proti vůli velkých financí a degenerované levice - parazitních gourmánů, intektuálů socialistů, „umírněné“ levice salonních socialistů. Zatím se národní populistická hnutí spíš vymezují  tím, co popírají, pozitivní artikulace jejich vize je na počátku - popírají jedno vidění světa, jsou pro národ, jsou proti absolutismu volného trhu, jsou pro spravedlnost ve vztahu práce a kapitálu.
       V Portugalsku je viditelně všechno pomalejší, kdysi objevitelé světů neměli rychlé lodi, ale zarputilost a sílu. Antisystémová radikalizace zde není moc patrná, v Portugalsku není  moc imigrantů z jiných kultur, jsou z katolických bývalých kolonií a dobře integrovaní do portugalské společnosti, nebo přímo nositeli ideje lusitanismu, antifašistické a antirasistické dózování režimu nepřesáhlo míru, nedostoupilo úrovně francouzské a německé perverze. Země je silně depolitizovaná s očima upřenýma na Brusel, odkud přichází korumpující miliardové dotace. Depolitizace a spící společnost, podobá se to konci Salazarovy epochy.
      Televizní debaty a partajní politruci, jako všude jinde v Evropě, v každodenním mediálním handrkováním se snaží vzbudit iluzi o demokratické alternativě. Politická třída se s výjimkou levicového bloku vždy nakonec sjednotila na mírných variacích sociálně demokratického modelu. A na antifašismu a antikomunismu. Politika redukovala na ekonomii, nebo spíš na ekonomické účetnictví. Všechny partaje jsou ideologicky levicové, všechny pro volný trh a všechny pedagogicky antifašistické.
       Depolitizace podobná konci Salazarovy doby, ale jiným způsobem a nedá se říct, že lepším. Portugalsko dnes nemá nástroje na řešení svých problémů, národ dobrovolně odevzdal moc do Bruselu, absolutní závislost na zahraničních centrech, degradace školství a zdravotnictví, dovoleno je diskutovat pouze o lepší gesci. Spousta politik, ale bez Politiky. Z blbosti, korupce a nezodpovědnosti nepatří Portugalsku žádná banka hodná toho jména.
       Portugalský nacionalismus má velkou minulost, měl sílu osvobodit Portugalsko po šedesáti letech španělského područí (1640). Lidová revoluce v Lisabonu napomohla restauraci. Portugalsko hrálo velkou civilizační roli v planetárním měřítku, stojí v centru lusitánského světa, má velké kulturní vazby na portugalsky mluvící země. Portugalský nacionalismus není spojen s jedinou rasou, ale má historicko-kulturní fundament.

neděle 3. února 2019

veneziani

Mýty, bozi, tradice

Deset idejí vytěžil recenzent v Il Giornale z knihy (Nostalgie po bozích) filozofa Marcella Venezianiho. Jistý druh desatera (civilizace, osud, vlast, rodina, komunita, tradice, mýtus, duše, bůh, návrat), které v nás vyvolává nostalgii a které by mohlo znamenat oporu v  horizontech budoucnosti.

sobota 2. února 2019

politika instrument

Holocaust v politickém přepisu

V rétorice levičáků a příbuzných odrůd má termín holocaust stejný smysl jako vykořisťovaná třída zemědělských bezzemků v projevech Pol Pota. Ve čtvrtek v projevu  před parlamentní frakcí Alternativy pro Německo v Bundestagu, který znalci hodnotí jako projev roku, zmínil významný publicista židovského původu Henryk M. Brode zeleného europoslance Michaela Cramera, kterého německá mainstreamová média přímo milují. Tento zelený unikát řekl v interview v německém centrálním rádiu v den, kdy svět vzpomínal holocaust: „Dnes potkáte lidi, kteří popírají holocaust, je to stejné, jako když lidi popírají prašné částice a CO2 v ovzduší, a to že oxidy dusíku jsou zdraví škodlivé“. Jedni popírají holocaust, druzí prašné částice a oxidy dusíku v luftu a oboje patří před tribunál pod sekyrou zeleného europoslance Michaela Cramera. To je logika levičáků evropských zemí. Poslanec Cramer po několika hodinách přišel k rozumu, napsal na facebooku  sebekriticky: „Byl jsem blb, když jsem tyto jevy dal do souvislosti, holocaust je ve své dimenzi ojedinělý..“. 

čtvrtek 31. ledna 2019

manifest kundera

Logos

Evropa je lovnou zvěří, to už je čím dál tím jasnější i vítačům z pražské fildy a českotelevizním (š)klapkám, Katar, OSN, evropskounijní sekretariát a sorosovci říkají, že je to jenom dobré. Evropa se musí rychle zmultikulturalizovat, nejlíp londýnskou verzí, kde z 33 okrsků je ve 23 muslimská většina. Dokonce nyní to propaguje i manifest těch, kteří se považují za nejosvícenější. Sice žádná sláva to moc není, vede je suspektní pedofil a multikulti fanatik Levy a Sicilián Saviani, kterého v Itálii za moc talentovaného psavce nepovažují,  který vyniká podivným étosem posunkových vulgarit znázorňujících intim-místa v pozoru s komentáři jen pro otrlé, jak dokládá jeho twitter. 

úterý 29. ledna 2019

goldhagen nemecko

Margaret Thatcher se nezpletla

Obdivuhodná Vera Langsfeldová, disidentka v bývalé NDR i v dnešním režimu, zcela výjimečné, v Čechách jsme zvyklí na disent proti Husák a dolce vita v kulturkastě dalších třicet let. Vera Langsfeldová se zamýšlí nad německým charakterem, gen-stopy jejich národní identity zanechaly otisk i u nás, naštěstí tato genetická aberace je u nás přehlédnutelná, má tendenci se koncentrovat na pár místech - česká televize, rozhlas, pár EU partají a autoři školních osnov univerzitní občanské nauky. 

pondělí 28. ledna 2019

blokada wehrmacht

Ruská nebo německá instrumentalizace leningradské genocidy?

Včera Sankt Petěrburg vzpomínal 75leté výročí konce 872 denní blokády města. Prezident Putin, jehož bratr zahynul během blokády a otec byl těžce raněn,  vzdal hold hrdinům padlým při obraně města, „Máme dluh, musíme předat potomkům celou heroickou pravdu o blokádě Leningradu“, řekl prezident. Memoriální akce ve městě probíhají již týden,   

neděle 27. ledna 2019

maas chebli

 Ministr Maas&spol. a holocaust

Ráno 27. ledna 1945 vstoupili první rudoarmějci 60. armády generálplukovníka Kuročkina do koncentračního tábora Osvětim III-Monowitz. Odpoledne osvobodila Rudá armáda celý tábor a tábor Birkenau. 18. ledna začali Němci evakuovat tábor, 50000 uvězněných hnali na západ, většina pochod smrti nepřežila. V táboře samotném přežilo 7600 lidí. Polský historik Franciszek Piper mluví o obětech v Osvětimi za dobu existence tábora: 960000 Židů, 74000 Poláků, 21000 Romů, 15000 sovětských válečných zajatců.

sobota 26. ledna 2019

merkel sloterdijk

Merkelová na WEF

Globalizátoři v Davosu. Podle zakladatele WEF (World Economic Forum) Schwaba má globalizační proces výherce a ztrátové, výherci mají prý 24, 25, 30 let, ostatní jsou na tom hůř, samozřejmě pokud přímo nepatří do famílie osvícených milionářů a jejich servisu, kteří se tam sešli. Zvláštní, že něco podobného říkal před deseti lety, tedy pokud se překlene čtyřicítka, už to není dobré  Patří tyto ročníky mezi vítěze? V západním světě jsou na vymření, plodit děti nezamýšlí, podnikatelské instinkty, kromě digitálních blábolů, též nemají, znalosti zredukované digitální debilitou.

čtvrtek 24. ledna 2019

krach eu

Proč krach Evropské unie?

Ve WashingtonTimes Peter Morici, profesor z marylandské uni a národní kolumnista, triviální a přesvědčivá fakta. Nic navíc. A nic nechybí. Populismus a nespokojenost kráčí kontinentem, protože Evropská unie a její složky jsou stejně nedemokratické a necitlivé jako byli monarchové a aristokraté, kteří ztratili svoji moc i hlavu v povstáních a rebeliích korunovaných americkou a ruskou revolucí. Cílem předchůdce EU, Evropského hospodářského společenství (1957) bylo zabránit třetí světové válce,  integrovat zbrojní průmysl, vytvoření širšího trhu pro zboží, služby a pracovní sílu dvou historických rivalů - Německa a Francie. Tento proces vedl ke vzniku politicky nevázané byrokracie, která dohlížela na vnitřní obchod, na vnější cla, na systém agrárního a rybného managementu, na dotace do průmyslu a systém protikartelových opatření.

pondělí 21. ledna 2019

modlitba analyza

Historická analýza (aneb modlitba za umírající)

Sociální demokrat Giuliano Amato, jura profesor, byl několikrát italským ministerským předsedou, ministrem reforem a velký podíl má na lisabonské ústavě. Reformoval Itálii tak dobře, že dnes jeho evropskounijní souputníci hlásají, že Itálie musí projít dlouhým procesem tvrdých reforem. Politický neúspěch ve všem nač se podíval, ale lidská paměť je krátká, včera publikoval dlouhý článek ve Foglio, kde oslavuje havarovaná evropskounijní dogmata.

sobota 19. ledna 2019

soud chram zakon

Byl ovlivňován (prezidentem)

Poslání ČT je čím dál tím zřejmější, tato údajně veřejněprávní instituce je zcela jasným aktérem politického boje v nejvulgárnějším slova smyslu, jedním z nepřátelských cílů, s kterým tato instituce vede nesmiřitelný boj, je prezident. Všechno je povoleno, podlosti a lži vítány. Prezident se měl dopustit zločinu ovlivňování justice v hovoru s Baxou, a pak dál jeho kancléř v nejasných náznacích sdělování prezidentského názoru soudcům.  Bouře ve sklenici vody českého parlamentarismu. Česká televize tomu věnuje večer a na další se můžeme těšit.

pátek 18. ledna 2019

scenari economici

Prognóza

Italský informační server scenari-economici píše, že globální ekonomická recese se přiblížila, všechny signály tomu nasvědčují. Boj o cla mezi Čínou a USA, v eurozóně bude mít dopad na spotřebu konec programu centrální banky  Quantitative Easing. Celková světová spotřeba klesne. Očekává se snížení množství oběživa s dopadem na spotřebu, mzdy a investice. Podle scenari-economici je Evropa ze všech klíčových hráčů na novou situaci nejméně připravena. 28 unijních států dobře nevyužilo období ekonomické konjunktury. Ekonomický růst v Evropě zdaleka nedosahoval růstu USA a východoasijských zemí. Pokud se Číně a USA podařilo rychle překonat krizové trauma 2008, Evropa prožívá permanentní návrat viděného.

středa 16. ledna 2019

politicka policie

Referentík Haldenwang

Dnes ráno to udeřilo, arogantní  šéf německé politické policie (úřad pro ochranu ústavy) Haldenwang oznámil na tiskové konferenci zatím nedoceněnou hrůzu pro celou evropskou demokracii, on a jeho sekretariát naznali, že politická síla Alternativa pro Německo, pro niž hlasuje 14% Němců, je nebezpečná pro německou ústavu. Žádný soud, žádná společenská diskuze, referendum atd., v Německu o tom rozhoduje politický aparátčík, bývalý referentík v ministerstvu vnitra Haldenwang. 

úterý 15. ledna 2019

franco demoni

O (politkorektní) historii

Píše Óscar Eimil, escritor, v jednom sevilském deníku.  V malé dědině Villalba, skryté v lůně velké náhorní plošiny v provincii Lugo, se tyčí k nebi, jako ve všech podobných dědinách, malý bílý kostel. Asi nebudu první ani poslední, pro mě je něčím speciálním,  Chaira, tak se jmenuje ta oblast, kde se nachází to místo odkud pocházím. V průčelí kostela, napravo od chrámových vrat, dřevěná obrubeň, tisíckrát přemalovaná, v ní vytesaný bílý náhrobek. Náhrobek ve tvaru latinského kříže skrýval seznam asi dvanácti jmen, Od dětství jsme si tam hráli, četl jsem ta jména stále znovu a znovu, fascinován. 

pondělí 14. ledna 2019

andaluzie vlada

VOX Andaluz

38leté socialistické vládnutí v Andaluzii skončí s největší pravděpodobností ve středu s hlasováním o důvěře nové vládě, významný je též průlom mimo systém stojící hnutí VOX do mocenské struktury. V optice evropské politiky je to významnější jev než víc nebo méně hlasů té či oné populistické strany, podařil se totiž nečekaný průlom do skomírajícího sociálně demokratického španělského bastionu tvrdě ovládaného nejbigotnější evropskounijní ideologií.