čtvrtek 21. února 2019

juncker soros

Ischiasem (alkoholem) postižení

Navíc ještě silnou xenofobií a rasismem trpící komisaři Evropské unie.   Nenávidí Italy, Srby, Poláky a asi nejvíc Maďary. Timmermans, místopředseda Evropské komise, v Budapešti na mítinku socialistické strany prohlásil, že maďarští voliči jsou lidem slabých, trpící fobií před jinými. Samo o sobě je počínání Timmermanse poněkud nezvyklé, místopředseda EU pomlouvá vedení státu na předvolebním shromáždění maďarských socanů. Timmermans vysvětloval, že Orbánovi voliči jsou svedení a chybující lidé, jimž se vsugerovalo, že všude číhá nebezpečí.

pondělí 18. února 2019

pesticid centralismus

EU (ne)končí? ČT nikdy neskončí!

V Česku, lépe řečeno v pražsku, protože všichni ostatní z nepochopitelných důvodů se rádi vzdají přirozených principů autonomie, od kultury až po politiku, včetně fotbalu. Kulturní je to, co řekne moderátor v pražské ČT nebo se právě prodává v kase ticketpro, česká politika, to je klábosení pár moderátorů v české televizi s údajnými odborníky, nejlíp do dvou kilometrů od kavkáren. Radikálním důsledkem tohoto podivného prago-čt-centralismu je  generalizovaná idiocie a zablokování přirozené společenské evoluce. Nikomu nepřipadnou podivné stovky milionů, nedejbože miliard, nasypané do pražských divadel a koncertních hal, přitom výsledek nula, snad jenom extra zaplacený maestro, kterého si stejně dobře můžete poslechnout v rozhlase.

neděle 17. února 2019

gilets jaunes

Infiltrace

Včera silná přítomnost žlutých vest ve francouzských městech, podle ministerstva vnitra 46 000, podle policejního syndikátu 230 000. Macronovy debaty s (pozvanou) veřejností moc nezabraly, stejně jako represívnější zákony. Žluté vesty kanalizují protest sociálně slabé Francie, nebo se dnes už ani přesně neví, kdo se za nimi skrývá. Jejich zástupci se zúčastňují televizních debat, někteří se stali mediálními stálicemi, požadavky nejsou úplně jasné, to co říkají má stejně slabé racionální jádro, jako to, co říká Macron. Včera odpoledne však  došlo k hnusnéhu aktu spáchanému skupinou žlutých (viz. video), napadli odpornou verbální atakou velkého francouzského filozofa židovského původu Alaina Finkielkrauta.

čtvrtek 14. února 2019

berlin afd

Pan Kosslick

Je darebák plus ředitel berlínského filmového festivalu. Před pár dny zneužil mučedníky varšavského ghetta ve své politické manipulaci, provokativně před senzacechtivým zobákem mainstreamových televizních kamer a žurnalistických wipek, pozval  „póvl“, za což považuje on a jemu podobní,  členy Alternativy pro Německo (AfD), na promítání filmu o varšavském ghettu, když oznámí svoji stranickou příslušnost v kase, lístky zadarmo. Stalo se. Někteří členové mládežnické organizace strany (a mezi nimi i Židé) se rozhodli pro návštěvu filmu. To neměli dělat. Vadim Derksen je členem mládežnické organizace AfD, reportuje o návštěvě festivalu. „Domnívali jsme se, že je dobré, že Kosslick zamýšlí tematizovat antisemitismus v Německu, bohužel, ale ukázalo se, že je to falešný partner k diskuzi. Domnívali jsme se, že by bylo dobré film promítnout na velkých plátnech v  Novém Kolíně v Berlíně nebo na Kreuzbergu, kde je silná antisemitská klientela nově příchozích“.

úterý 12. února 2019

kabaret issing

Lisa Fitz, Kabarettistin

Dnešní umění má vesměs charakter zvukové nebo obrazové kulisy defatuační povahy, v klasičtější provenienci usnadňuje trávení, v modernější verzi ještě navíc prémie, mozek paralyzující americké cajdy, kterým nelze utéct ani v ordinérní hospodě.  Umění patří všem, hlásaly kdysi komunistické partaje, ale mistry ctily. Dnes evropskounijmí postdemokratické partaje došly dál:  umění mohou dělat všichni, mistrů plno, politiku jenom osvícení anti-fašisté prodchnutí proimigračním proevropskounijním patosem, což je dost absurdní tvrzení, i většině diktátorů bylo jasné, že diktovat může leckdo, odtud žárlivost na kolegy z politbyra, ale Šostakovič je jen jeden.

sobota 9. února 2019

spiegel euro

Z ráje ven

Podle všeho brzo to potká Německo. Mainstreamový FrankfurterAllgemeine: „evropské hospodářství špatně dýchá“. Pro-muslimsko-imigrantská svatyně Spiegel: „hospodářský růst v eurozóně rychle klesá; EU-komise očekává ještě slabší růst; strach o konjunkturu; německý průmysl neočekávaně oznamuje minus v objednávkách“.  Alpská pravda, tj. SudDeutscheZeitung politickokorektně: „Hospodářství vidí situaci kriticky“. EU Komise snížila odhad hospodářského růstu v eurozóně z plánovaných 1.9% na 1.3%.  

čtvrtek 7. února 2019

salvini italie

Levicová paralýza

Chmurná zpráva pro demokratickou Evropu, zpolitizovaná italská justice se snaží zlikvidovat ministra Salviniho a způsobit pád italské vlády, politický proces s Mateem Salvinim je reálný. Speciální tribunál soudců žádá o zbavení imunity a soud s ministrem. V nejbližších dnech má hlasovat imunitní výbor italského senátu o vydání Salviniho soudům v případě lodi Diciotti. Salvini zakázal loni v srpnu lodi s imigranty na palubě vstup do přístavu v Catanii.  Rozhodnutí výboru potvrdí nebo zamítne plenární zasedání senátu. Většina poslanců koaliční M5s se vyslovuje pro vydání, s pomocí strany PD by vydání prošlo, znamenalo by to ovšem pád vlády. Italský premiér Conte vyjádřil Salvinimu podporu, prohlásil, že Salviniho rozhodnutí sdílela celá vláda.  

středa 6. února 2019

pravice

Proč bez národní pravice

V Portugalsku. Averze k Evropské unii a snaha o národní politiku je u významnějších politických hnutí patrná pouze u levicového bloku BE, jeho vůdkyně Catarina Martins považuje za urážku, když ji oponenti častují populismem. Ministr obrany Joao Cravinho a syndikát novinářů kritizovali do té míry portugalskou televizi za to, že pozvala vůdce ultrapravicové pidi strany (NOS) Mária Machada, že televize posléze zrušila celý pořad „Vyprávěj o (ne)spravedlnosti, kterou jsi zažil“, kam si ho moderátor pozval. Syndikát podal stížnost k parlamentnímu regulátorovi televizních pořadů. Jeden z ředitelů televize Sergio Figueiredo prohlásil, že počínání syndikátu i ministra jsou skandální, místo toho, aby bránili svobodu informaci, nejraději by ji zardousili. 
       I cenzura je dobrá pokud zablokuje fašistické ideje,  jejichž výklad dnes definuje bruselské centrum, toto platí v Portugalsku od revoluce červených karafiátů v 1974, a svým způsobem je tato teze součástí evropskounijní politiky a ideologie.  Antifašismus jeden z posledních typů rétoriky, která ještě zbyla evropskounijním politickým partajím, pak už jenom láska k imigrantům, gender osvěta a nižší procento dioxidu z aut.  Jediná portugalská národně pravicová strana PNR ve volebních preferencích se pohybuje kolem půl procenta, s mírně rostoucím trendem preferencí. Průlom se neočekává.
    Političtí předáci  současného mainstreamu - evropskounijního demokratismu - nemají vize a perspektivy pro země, které vedou, jejich cílem je udržet se u moci a zachovat status quo, ať je sebemizernější, v EU a ve vlastní zemi. Portugalsko není výjimkou, je nejposlušnějším žákem evropskounijní perverze - důsledkem je totální demografická krize podobná středověkému moru a závažné ekonomické a sociální problémy.
      K dnešnímu stavu existuje zajímavá historická paralela, která je zmiňovaná historiky, ale v dnešní politické ztrátě paměti, zcela ignorovaná, prosperující Portugalsko podepsalo s Anglií v roce 1703 Tratado de Methuen, pakt, který se v ekonomických aspektech podobá dnešní vazbě na Evropskou unii, otevřená hranice a volný trh. V portugalské historii se praví, že pakt na dvě stě let uvrhl Portugalsko do bídy a zaostalosti, bez přirozených hranic a ekonomických bariér, země nemohla konkurovat rozvinuté Anglii a nikdy neměla šanci se jí přiblížit.  Koncem 19. a počátkem 20.století zapředl stát do společenské krize nezvyklých poměrů. Brilantní Salazar vyvedl zemi z tohoto prokletí.
    Po revoluci růžových karafiátů 1974 se zdálo v optice tehdejší politické fikce, že demokratickou cestou se k moci dostane komunistická strana, nakonec ji ztlumili socialisté a sociální demokracie, uchytila se i křesťanská demokracie. Západní Evropa přispěchala s masívní finanční pomocí. Hra na demokracii západoevropského typu začala. 
       Portugalsko je dnes politickou výjimkou, žádné národní, nacionální, národně pravicové hnutí, až na nevýznamné výjimky, v zemi neexistuje. V Andaluzii se nečekaně v zdánlivě podobném politickém klimatu, podařil velký volební průlom pravicové straně VOX.
      Důvodem může být i cykličnost politických jevů v delší historické projekci. Principy, které se dají definovat jako národně konzervativní,  vládly v zemi v letech 1926-74. Nejdřív krátce vojenská diktatura a pak Estado Novo silného muže portugalské politiky Salazara. Populace přijala Salazara s povděkem, udělal konec chaosu  a manipulaci politických monopolistických skupin, které to všechno nazývaly demokratickým systémem. Salazar nebyl žádný fašista, ale konzervativec, postava přímo kontradiktorická fašismu - fašismus stejně jako komunismus vidí prioritu v politice a ne ve státě, konzervativec chápe politiku jako instrument k zachování státu. Podstata státu a národa musí být v konzervativní optice zachována, z tohoto pohledu má dnešní Evropská unie blízko k fašismu nebo komunismu, a  to nejsou moc perspektivní cesty.
     Salazar, a to je problém konzervativní politiky vůbec, se nikdy nezabýval kulturním bojem, jak ho předestřel Gramsci. Salazar centralizoval politické myšlení, neutralizoval přirozené politické směry (katolíky, monarchisty, nacionalisty, nakonec i konzervativce) a depolitizoval stát. Po roce 1945 byla politická moc,  podobně jako ve Španělsku dominována technokraty, inženýry, juristy a ekonomy. Depolitizace pravice na jedné straně a na druhé straně posílení byrokratické struktury země, oslabily nosné společenské pilíře - ideje, principy, armádu, lid. Salazar byl skeptický k masám, ignoroval sílu a nezbytnost ideologie, režim si nevytvořil společensko-ideologickou oporu.
       Doktrinálního a ideologického vakua se zmocnila levice, obzvlášť od padesátých let minulého století. Levicové doktríny začaly dominovat intelektuální oblasti, univerzity, média, svobodná povolání. Salazar si nedělal iluze o osudu země po své smrti.
     Revoluce nižších důstojníků v dubnu 1974 skončila s Estado Novo, komunistická strana revoluci inspirovala a hrála v porevolučním období velkou roli. Šéf komunistů Cunhal byl inspirátorem paktu mezi vůdci revoluce  a dovolenými stranami (pacto MFA-Partidos), který otevřel cestu volbám a byl osnovou dalšího vývoje. Komunistické straně blízcí důstojníci dohlíželi nad volebním a post volebním procesem. Pravicové síly na nichž ležela stopa participace na minulém režimu byly eliminovány, „demokratická revoluce byla tak dobrá, že fašisté už nebudou nikdy svádět a manipulovat nevinný lid“, řekl jeden z revolučních vůdců. Voličský potenciál pravice se nasměroval k povoleným středovým stranám..
       Starý režim trval 41 let, současnému režimu je 45 let, „antifašisté“ stanovili a stanovují pravidla hry, pravice v těchto pravidlech není žádoucí. Ukazuje se, že syntax má prioritu nad sémantikou. Dalším důvodem levicové hegemonie té doby, byl anachronismus portugalských kolonií a dlouhotrvající africké války, i když rétorika „pokrokových“ nebyla objektivní, např. v Angole Portugalci museli bránit některá etnika proti MPLA masakrům. Cesta z kolonií nebyla snadná, negativní důsledky rychlého vycouvání velkých koloniálních mocností z Afriky se pociťují dodnes. Portugalsko se z tohoto důvodu octlo v mezinárodní izolaci a to nahrávalo vnitřní levicové demagogii.  
       Věci se mění, v Americe a Brazílii jsou prezidenti zvoleni přímo lidem - bez zprostředkovatelů a proti vůli establishementu, proti vůli velkých financí a degenerované levice - parazitních gourmánů, intektuálů socialistů, „umírněné“ levice salonních socialistů. Zatím se národní populistická hnutí spíš vymezují  tím, co popírají, pozitivní artikulace jejich vize je na počátku - popírají jedno vidění světa, jsou pro národ, jsou proti absolutismu volného trhu, jsou pro spravedlnost ve vztahu práce a kapitálu.
       V Portugalsku je viditelně všechno pomalejší, kdysi objevitelé světů neměli rychlé lodi, ale zarputilost a sílu. Antisystémová radikalizace zde není moc patrná, v Portugalsku není  moc imigrantů z jiných kultur, jsou z katolických bývalých kolonií a dobře integrovaní do portugalské společnosti, nebo přímo nositeli ideje lusitanismu, antifašistické a antirasistické dózování režimu nepřesáhlo míru, nedostoupilo úrovně francouzské a německé perverze. Země je silně depolitizovaná s očima upřenýma na Brusel, odkud přichází korumpující miliardové dotace. Depolitizace a spící společnost, podobá se to konci Salazarovy epochy.
      Televizní debaty a partajní politruci, jako všude jinde v Evropě, v každodenním mediálním handrkováním se snaží vzbudit iluzi o demokratické alternativě. Politická třída se s výjimkou levicového bloku vždy nakonec sjednotila na mírných variacích sociálně demokratického modelu. A na antifašismu a antikomunismu. Politika redukovala na ekonomii, nebo spíš na ekonomické účetnictví. Všechny partaje jsou ideologicky levicové, všechny pro volný trh a všechny pedagogicky antifašistické.
       Depolitizace podobná konci Salazarovy doby, ale jiným způsobem a nedá se říct, že lepším. Portugalsko dnes nemá nástroje na řešení svých problémů, národ dobrovolně odevzdal moc do Bruselu, absolutní závislost na zahraničních centrech, degradace školství a zdravotnictví, dovoleno je diskutovat pouze o lepší gesci. Spousta politik, ale bez Politiky. Z blbosti, korupce a nezodpovědnosti nepatří Portugalsku žádná banka hodná toho jména.
       Portugalský nacionalismus má velkou minulost, měl sílu osvobodit Portugalsko po šedesáti letech španělského područí (1640). Lidová revoluce v Lisabonu napomohla restauraci. Portugalsko hrálo velkou civilizační roli v planetárním měřítku, stojí v centru lusitánského světa, má velké kulturní vazby na portugalsky mluvící země. Portugalský nacionalismus není spojen s jedinou rasou, ale má historicko-kulturní fundament.

neděle 3. února 2019

veneziani

Mýty, bozi, tradice

Deset idejí vytěžil recenzent v Il Giornale z knihy (Nostalgie po bozích) filozofa Marcella Venezianiho. Jistý druh desatera (civilizace, osud, vlast, rodina, komunita, tradice, mýtus, duše, bůh, návrat), které v nás vyvolává nostalgii a které by mohlo znamenat oporu v  horizontech budoucnosti.

sobota 2. února 2019

politika instrument

Holocaust v politickém přepisu

V rétorice levičáků a příbuzných odrůd má termín holocaust stejný smysl jako vykořisťovaná třída zemědělských bezzemků v projevech Pol Pota. Ve čtvrtek v projevu  před parlamentní frakcí Alternativy pro Německo v Bundestagu, který znalci hodnotí jako projev roku, zmínil významný publicista židovského původu Henryk M. Brode zeleného europoslance Michaela Cramera, kterého německá mainstreamová média přímo milují. Tento zelený unikát řekl v interview v německém centrálním rádiu v den, kdy svět vzpomínal holocaust: „Dnes potkáte lidi, kteří popírají holocaust, je to stejné, jako když lidi popírají prašné částice a CO2 v ovzduší, a to že oxidy dusíku jsou zdraví škodlivé“. Jedni popírají holocaust, druzí prašné částice a oxidy dusíku v luftu a oboje patří před tribunál pod sekyrou zeleného europoslance Michaela Cramera. To je logika levičáků evropských zemí. Poslanec Cramer po několika hodinách přišel k rozumu, napsal na facebooku  sebekriticky: „Byl jsem blb, když jsem tyto jevy dal do souvislosti, holocaust je ve své dimenzi ojedinělý..“.