aaacicero.de/berliner-republik/zwischen-fluechtlingspolitik-und-globalisierungskritik-die-neuorientierung-der
Za poslední desetiletí narostla v zemích OECD nerovnost v příjmech a majetku. Není to přirozený důsledek digitální revoluce, ekonomie znalostí ani důsledek tvůrčích exploatací. Je to především důsledek politických rozhodnutí - tržních mechanismů za současného korodování státní moci. Paralelně k tomuto vývoji klesá v zemích OECD zájem občanů o politický život, o volby, o členství v politických stranách a společenských organizacích. Především třetina občanů s nejnižšími příjmy se vůbec neúčastní politiky. Nové formy politické účasti jako jsou NGO, lidová referenda, občanské iniciativy, jsou sociálně selektivní a nemohou nahradit slábnoucí demokracii. Demokratický systém je založen na předpokladech, které nyní nejsou společensky garantovány. Nejedná se o systémový defekt demokracie samotné. Stát vědomě či nevědomě přestal korigovat socioekonomické strukturální nerovnosti. Princip rozdělování se musí stát leitmotivem ve finanční, hospodářské a vzdělávací politice. Čím sociálně spravedlivější politika, o to integrovanější je společnost a tím kvalitnější je demokratický systém. Nesčíslněkrát se to dokazovalo v sociálních vědách.
Kulturně homogenní společnosti se dobře vládne. Heterogenní společnost má tendence k etnickým konfliktům, k subkulturní fragmentaci a k vytváření paralelní společnosti. Je to znepokojující, i když na druhé straně heterogenní společnost přináší řadu pozitivních aspektů: kulturní variabilitu, sociální kreativitu, toleranci.
Z mnoha empirických studií vyplývá následující: čím větší je socioekonomická a etnicky-náboženská nerovnost, tím menší je vzájemná důvěra mezi občany. Samozřejmě to může být korigováno hospodářským růstem, spravedlivými šancemi pro všechny, sociálním zabezpečením, účastí občanů na politickém životě. Negativní scénář: nulový růst, velká ekonomická nerovnost, slabý sociální stát, velká etnická diverzita, nulová účast migrantů na politickém životě. V prosperující ekonomice se může nastolit společensky-integrující dynamika a překonat tak kulturní propasti.
V současné době pozorujeme v Evropě sílící antinomii mezi arabskými muslimy a většinovou populací. A to v sekularizované Francii, v liberálním Holandsku i v katolickém Polsku nebo Slovensku. V současné Evropě neexistuje příklad úspěšné integrace muslimů: nezdařilo se to v případě arabských muslimů ve Francii, Belgii, Holandsku ani u tureckých muslimů v Německu, Rakousku a Švýcarsku. Podobně u pákistánských muslimů v Británii. Důvodů je několik, samozřejmě též chybná integrační politika. Ale je možné, že selhaly v tomto ohledu všechny evropské země? Liberální-multikulturní přístup v Holandsku, republikáno-laický přístup ve Francii, etnicky-asimilační přístup ve Švýcarsku, v Rakousku nebo v Německu? Anebo zde máme co do činění s kulturou a náboženským etnikem, které je tak vzdálené od klíčových hodnot naší společnosti? Jsou pro to indície, pokud se zaměříme na kulturní modernizaci naší společnosti v posledních desetiletích. Obzvlášť zrovnoprávnění obou pohlaví, akceptování homosexuality, sexuální svoboda, právo na skepsi, ironii a satiru i vzhledem k náboženství a vyobcování antisemitismu. Ale také svoboda měnit náboženství. Od všech těchto kvalit je arabský islám velmi vzdálen. Výdobytky kulturní moderny jsou u nás sice posvěceny zákonem, ale u integrace lidí nejde o příkazy zákona, ale o akceptování hodnot imigrační populací. Imigranti sice mají individuální hodnotový rejstřík, ale zde máme co do činění s vkořeněným přesvědčením, které nelze rekonstruovat podle našich přání. Nabídky jazykových a integračních kurzů jsou nutné, ale zdaleka nepostačují. Důležité je zapojení do pracovního procesu, ale v tom případě musíme pominout jistá pravidla - minimální mzda, ochranu před výpovědí ze zaměstnání atd. Nebude to ovšem stravitelné pro sociální demokraty.
Jak překonat v integračním procesu hluboce vkořeněný patriarchální a antiosvícenecký hodnotový rejstřík. Etno-náboženské hodnoty jsou hluboce vepsány v osobnosti individua. Není náhodné, že vznikají paralelní společnosti, kdy se respektují zákony většinové společnosti, ale patriarchální a antiliberální tradice žijí dál. V střednědobé prognóze není pravděpodobná ani asimilace ve většinové společnosti, ani nějaká multikulturní koexistence segregovaných kultur. Musíme rozlišovat mezi zbožnými přáními a skutečností.
Další konfliktní osa globalizace. Konflikt mezi kosmopolitní elitou (Richard Sennett hovoří o "frequent flyers") a duchovně, geograficky a sociálně nepohyblivou částí společnosti. Kosmopolité chtějí otevřené hranice, liberální imigraci, snadný přístup k občanství, kulturní pluralismus a globální zodpovědnost pro lidská práva a životní prostředí. Zdůrazňují výhody globalizace. Konzervativci kladou důraz na nebezpečí - upřednostňují solidární společnost, kontrolu hranic, omezení imigrace, akcent na kulturní identitu a sociální aspekty.
S kosmopolitními stanovisky se identifikuje především vzdělaná střední třída. Většinou jim globalizace přináší výhody. Oplývají lidským kapitálem, který jim umožňuje sociální a pracovní mobilitu. Tyto sociální skupiny se od konce sedmdesátých let snaží získat sociální demokracie. Dolních padesát procent společnosti není mobilní a je kritická k otevření hranic, imigraci a multikulturalismu; též se obává konkurence v méně kvalifikovaných oblastech pracovního trhu. Jsou na ztrátové strany globalizace. Současně ale nesou na svých bedrech důsledky otevření hranic, jak v bydlení, tak na pracovním trhu - horní komponenty společnosti na druhé straně z globalizace profitují. Prozatím!
Globalizace rozděluje společnost
Wolfgang Merkel je ředitelem Centra sociálních věd (WZB) a profesorem politických věd, v měsíčníku Cicero analyzuje některé aspekty globalizace v evropském prostoru.Za poslední desetiletí narostla v zemích OECD nerovnost v příjmech a majetku. Není to přirozený důsledek digitální revoluce, ekonomie znalostí ani důsledek tvůrčích exploatací. Je to především důsledek politických rozhodnutí - tržních mechanismů za současného korodování státní moci. Paralelně k tomuto vývoji klesá v zemích OECD zájem občanů o politický život, o volby, o členství v politických stranách a společenských organizacích. Především třetina občanů s nejnižšími příjmy se vůbec neúčastní politiky. Nové formy politické účasti jako jsou NGO, lidová referenda, občanské iniciativy, jsou sociálně selektivní a nemohou nahradit slábnoucí demokracii. Demokratický systém je založen na předpokladech, které nyní nejsou společensky garantovány. Nejedná se o systémový defekt demokracie samotné. Stát vědomě či nevědomě přestal korigovat socioekonomické strukturální nerovnosti. Princip rozdělování se musí stát leitmotivem ve finanční, hospodářské a vzdělávací politice. Čím sociálně spravedlivější politika, o to integrovanější je společnost a tím kvalitnější je demokratický systém. Nesčíslněkrát se to dokazovalo v sociálních vědách.
Kulturně homogenní společnosti se dobře vládne. Heterogenní společnost má tendence k etnickým konfliktům, k subkulturní fragmentaci a k vytváření paralelní společnosti. Je to znepokojující, i když na druhé straně heterogenní společnost přináší řadu pozitivních aspektů: kulturní variabilitu, sociální kreativitu, toleranci.
Z mnoha empirických studií vyplývá následující: čím větší je socioekonomická a etnicky-náboženská nerovnost, tím menší je vzájemná důvěra mezi občany. Samozřejmě to může být korigováno hospodářským růstem, spravedlivými šancemi pro všechny, sociálním zabezpečením, účastí občanů na politickém životě. Negativní scénář: nulový růst, velká ekonomická nerovnost, slabý sociální stát, velká etnická diverzita, nulová účast migrantů na politickém životě. V prosperující ekonomice se může nastolit společensky-integrující dynamika a překonat tak kulturní propasti.
V současné době pozorujeme v Evropě sílící antinomii mezi arabskými muslimy a většinovou populací. A to v sekularizované Francii, v liberálním Holandsku i v katolickém Polsku nebo Slovensku. V současné Evropě neexistuje příklad úspěšné integrace muslimů: nezdařilo se to v případě arabských muslimů ve Francii, Belgii, Holandsku ani u tureckých muslimů v Německu, Rakousku a Švýcarsku. Podobně u pákistánských muslimů v Británii. Důvodů je několik, samozřejmě též chybná integrační politika. Ale je možné, že selhaly v tomto ohledu všechny evropské země? Liberální-multikulturní přístup v Holandsku, republikáno-laický přístup ve Francii, etnicky-asimilační přístup ve Švýcarsku, v Rakousku nebo v Německu? Anebo zde máme co do činění s kulturou a náboženským etnikem, které je tak vzdálené od klíčových hodnot naší společnosti? Jsou pro to indície, pokud se zaměříme na kulturní modernizaci naší společnosti v posledních desetiletích. Obzvlášť zrovnoprávnění obou pohlaví, akceptování homosexuality, sexuální svoboda, právo na skepsi, ironii a satiru i vzhledem k náboženství a vyobcování antisemitismu. Ale také svoboda měnit náboženství. Od všech těchto kvalit je arabský islám velmi vzdálen. Výdobytky kulturní moderny jsou u nás sice posvěceny zákonem, ale u integrace lidí nejde o příkazy zákona, ale o akceptování hodnot imigrační populací. Imigranti sice mají individuální hodnotový rejstřík, ale zde máme co do činění s vkořeněným přesvědčením, které nelze rekonstruovat podle našich přání. Nabídky jazykových a integračních kurzů jsou nutné, ale zdaleka nepostačují. Důležité je zapojení do pracovního procesu, ale v tom případě musíme pominout jistá pravidla - minimální mzda, ochranu před výpovědí ze zaměstnání atd. Nebude to ovšem stravitelné pro sociální demokraty.
Jak překonat v integračním procesu hluboce vkořeněný patriarchální a antiosvícenecký hodnotový rejstřík. Etno-náboženské hodnoty jsou hluboce vepsány v osobnosti individua. Není náhodné, že vznikají paralelní společnosti, kdy se respektují zákony většinové společnosti, ale patriarchální a antiliberální tradice žijí dál. V střednědobé prognóze není pravděpodobná ani asimilace ve většinové společnosti, ani nějaká multikulturní koexistence segregovaných kultur. Musíme rozlišovat mezi zbožnými přáními a skutečností.
Další konfliktní osa globalizace. Konflikt mezi kosmopolitní elitou (Richard Sennett hovoří o "frequent flyers") a duchovně, geograficky a sociálně nepohyblivou částí společnosti. Kosmopolité chtějí otevřené hranice, liberální imigraci, snadný přístup k občanství, kulturní pluralismus a globální zodpovědnost pro lidská práva a životní prostředí. Zdůrazňují výhody globalizace. Konzervativci kladou důraz na nebezpečí - upřednostňují solidární společnost, kontrolu hranic, omezení imigrace, akcent na kulturní identitu a sociální aspekty.
S kosmopolitními stanovisky se identifikuje především vzdělaná střední třída. Většinou jim globalizace přináší výhody. Oplývají lidským kapitálem, který jim umožňuje sociální a pracovní mobilitu. Tyto sociální skupiny se od konce sedmdesátých let snaží získat sociální demokracie. Dolních padesát procent společnosti není mobilní a je kritická k otevření hranic, imigraci a multikulturalismu; též se obává konkurence v méně kvalifikovaných oblastech pracovního trhu. Jsou na ztrátové strany globalizace. Současně ale nesou na svých bedrech důsledky otevření hranic, jak v bydlení, tak na pracovním trhu - horní komponenty společnosti na druhé straně z globalizace profitují. Prozatím!
Žádné komentáře:
Okomentovat