neděle 10. dubna 2016

herec irons

aaaatheguardian.com/film/2016/mar/24/jeremy-irons-have-natural-tendency-benign-dictator-batman-v-superman?CMP=twt_a-film_b-gdnfilm

Jeremy Irons

 Velký herec, kde vůbec pramení velikost herce? Odjakživa bylo jasné, že on je víc než jiní. Článek v Guardianu možná trochu poodhaluje zdroje jeho nevšednosti.
  Odmítl anglické státní vyznamenání, „Stal jsem se hercem, abych mohl být darebákem a vagabundem“.  Víc popudil před třemi lety, když řekl, že homosexuální manželství může vést k tomu, že otcové se budou ženit se svými syny, aby se vyhnuli dědické dani. Incest to není, nic se tam neplodí. Jeho syn Max – má dva s manželkou herečkou Sinéad Cusack – to omlouval tím, že otec někdy myslí nahlas a ztrácí se v slovních léčkách.
  Potkat se s Ironsem, pak teprv oceníte, co to znamená. Chytrý muž, nehodí se do věku sociálních sítí - vyvolává tam pozdvižení. Má soucit, ale nevyzpytatelný. Poněkud naivní, nebo naopak, rozporuplný, kompulzívní. Záměrně. Když otevře ústa, pak je to něco. A očekává, že budeme podobní. „Společnost by měla být think tankem  idejí, kdykoliv a kdekoliv. Doufal jsem, že to bude internet. Ale je to pouze místo, kde si každý může pšouknout. Kdo by řekl něco závažnějšího, napadnou ho. Tak neříká nikdo nic“.
„Žiji životem, který jak se zdá, má nároky na relativně vysoké příjmy“. 6 domů a zámek v Corku z 15. století, dva roky ho renovoval.
  A manželství? Absolutně pro – všechno proto, abychom unikli pokušení. „Naše společnost spočívá na křesťanské struktuře. Když ji potlačíte, něco přijde a bude to strašné – dostanete se do velkých problémů“. „Cizoložství může být velmi příjemné, ale nakonec vás to zasere. A zasere to i společenskou strukturu. Nekrademe – well, někdo to dělá – protože jinak by byl život pro většinu nesnesitelný. Ano, můžete milovat a vychovávat děti úžasným způsobem a nebýt ženat, ale manželství nám dává sílu a soudržnost, prohlubuje sebe samu. Ale když se rozvod stane tak snadným – což se stalo – pak nemáme tu podpěru, vztah samotný se stává obtěžujícím“.
  „Například potraty, domnívám se, že to musí být ženám umožněno, ale též si myslím, že církev je zcela oprávněna říkat, že je to hřích. Hřích je něco, co zraňuje. Lhaní zraňuje. Potrat zraňuje ženu – hrozný mentální i fyzický útok.  A my nic.  Chvála bohu katolická církev říká, že se to nesmí, protože jinak je to všem lhostejné, tento hřích“.
  Nenechme se zmást tím škarohlídstvím. Irons je víc než  příjemným společníkem. 
Je hovorný, laskavý, citlivý, to cítíte, když už vám podává ruku. Je to s ním příjemné, dnes v londýnské zkušebně, před západem slunce. Sedí na židli proti oknu a vypouští kouřové řetězce ve vrstvách a občas pohladí svého 18 měsíčního teriéra.
  „Vytvořil jsem domov“, říká herec. Původně se zabýval antikvitami a až posléze studoval dramatickou školu. Oceňuje věci, které něco pamatují. „Vidím židli z r. 1830, chci ji mít doma, je to jako když potkáte úžasnou osobu a chcete s ní poobědvat a strávit pár hodin“. „Věřím, že i věci mají duši, energie neumírá, jenom cestuje, čím starší předmět, tím toho víc absorboval“. „Ty předměty kdysi promlouvaly, byly částí kultur, náboženství. Ignorujeme-li to, umírají“. „Něco spojují a navozují proporci. Pracujete na filmu nebo divadelní hře a myslíte si, že je to konec světa...“.
  Irons pracuje jako kůň. Tento týden premiéra „Cesta dlouhého dne do noci“ Eugena O´Neilla. Film o cambridgeském matematikovi, „Člověk, který věděl, co je to nekonečno“, dokončil minulý měsíc. Tento pátek to vypadá na trhák, Batman v. Superman. Variabilita postav: distingovaný pán s vnitřním kazem. Ben Wheateyova adaptace  Ballardova „Mrakodrapu“ – Anthony Royal, architekt  odlidštěného městského bloku seshora pozoruje explodující sociální experiment. Irons sdílí architektovu senzibilitu. Městský život přispívá k jistému typu chování. Čím víc jsme stísněni, tím víc se separujeme od druhých. Je to vina architektů nebo těch, kdo tam bydlí?  Peníze staví a lidi jsou nuceni tam žít. Současný svět je takto koncipován. Jestliže někdo produkuje peníze, vše dovoleno.   
   Herec je nesmírně hrdý, že byl přizván Eliotovou ženou, aby četl v rozhlase Eliotovy poemy „Čtyři kvarteta“. I když, jak říká, je vlastně autodidaktem v přednesu, „Čtu instinktem“. 
  Ironse zajímá politika, žurnalista Guardianu píše, že zhruba dvě třetiny času se Irons zabýval politickými tématy. Vyjadřuje se k imigrační krizi : postavit město pro uprchlíky v Turecku místo transferu do Evropy. Zajímají ho i další politická témata.  Irons je alergický na vměšování, nelíbí se mu intervence nejen politické. Všechno je postaveno na jisté stabilitě vnitřních sil. Syrská vláda byla krutá na opozici, ale opozice je stejně krutá, je to přirozenost těchto lidí. Nyní se každý domnívá – obzvlášť Američané –  jediná rozumná forma života, je ta jejich. Demokracie? Ale co to sakra znamená?  Svoboda? Co to je? Demokracie klesla na úroveň komedie, kde se dvě strany vzájemně zesměšňují, má vůbec cenu jít volit? Možná Brexit není dobrý, ale debata k tomu se nekoná. Kabinet se tváří aristokraticky nadneseně a předpokládá, že se musíme řídit jejich radami.
   V 67 je pořád pro mnohé velmi atraktivní? Odmítá tuto ideu. „Lidé mě vidí spektrem mých minulých filmů a v některých z nich se akcentovaly jisté sexuální aspekty“, uvádí věci na pravou míru herec. 
   A co příští desetiletí, obavy z budoucnosti? „Už teď ráno mě leckde pobolívá. Můj vztah k mé ženě je čím dál tím lepší. Je to fascinující. Nemyslím si, že za pár let, až se stanu víc páchnoucím, se nějak změním“. „Asi by se člověk neměl moc ohlížet nazpět. Mít zájem. Nikdy jsem tak moc ničeho nelitoval. Zdá se mi, že pokud si trable moc neberete k srdci, nejsou tak tíživé“.

Žádné komentáře:

Okomentovat