krize stredu

Bez elit

Alexander Grau je filozof a v politickokulturním magazínu Cicerone se zamýšlí nad již velmi vyhraněným konfliktem multikulti partají versus pravice, a jak to vůbec je. Pravicový nástup v Evropě a Donald Trump v Americe jsou projevy odporu k establishmentu? Ne, nejedná se o žádný boj mezi elitami a hrstkou mimo systém stojících outsiderů. To jenom střední stav nemůže najít svoji identitu.
   Pokud uvěříte politickým komentátorům, nezažíváme nic menšího než společenskou revoluci – proti elitám. AfD, Národní fronta, UKIP, FPÖ a vítězné tažení Donalda Trumpa: všichni analytici se shodnou na společném jmenovateli, odpor k establishmentu, vyzvání k boji proti etablovaným. Vesměs se i protagonisté tak cítí, jako bojovníci proti elitě v partajních centrálách, médiích, univerzitách a kulturních institucích. Krásná historie. Bohužel falešná. Ztroskotává na tom, že v moderní masové společnosti se žádné elity nevyskytují. Kdo by to měl vůbec být? Dámy a pánové televizní moderátoři, kteří nás den co den nudí svými konfekčními myšlenkovými postupy? Mediální funkcionáři, kteří zodpovídají za obtěžování publika, za nanicovatost, kterou na nás ze všech kanálů chrlí? Kulturní pracovníci, sebeprezentátoři v divadlech, uměleckých a kreacionistických zařízeních? Aparátčíci v partajích, svazech nebo odborech?
   Pokud dobře chápeme, pak oblíbená  dvojice bulvárních médií – Heiko Maas (ministr vnitra a levičácký tlučhuba) a  Natalia Wörner (komediantka) – jsou inkarnací německé elity. Sorry, nic osobního, ale: mám vybuchnout smíchem. Bohužel, německá spolková společnost nemá žádné elity, ty osoby se jen perou o vliv, o moc nebo aspoň spoluúčast. Rétorika údajných elit, establishmentu a etablovaných jenom zastírá, že jde o vnitřní konflikt nivelizovaného středního stavu. Ve ztrátě orientace si připisují tito kulturní bezdomovci údajnou modernost nebo úporně lpí na tradicích minulosti, které ani neexistovaly.
   Oba tábory neznamenají nic jiného než obsedantní hledání vlastní identity v jednom středním stavu. Buď bojují za kolektivismus jako je multikulturalismus nebo za nacionalismus. Mají společného nepřítele: liberalismus a individualismus. Označují je jako asociální a nesolidární. Individualismus je egalitární střední třídě podezřelý a odporný. Kde prosím vás zůstalo posvěcené „My“, které podle vlastního gusta znamená buď harmonický pestrý  kolektiv nebo kulturní lidové společenství. 
   Společenský konflikt, který v současnosti otravuje veřejnou atmosféru, neznamená střetnutí nesystémových outsiderů a imaginární elity. Linie probíhá uvnitř středního stavu. Rizika internacionalizace, flexibility a globalizace všech společenských oblastí, se pokouší střední stav překonat spolupatřičností  k světonázorovému kolektivu. Tato touha se střednímu stavu naplňuje v dvou vizích: Utopie bez hranic, globální transkulturní světospolečnost; druhá vize, zpět k tradicím národní společnosti. Oba koncepty nejsou realistické. Identifikační potenciál nemá pozitivní obsah, ale staví na obrazu nepřítele, na odporu k druhé straně. Je to infantilní, obraz nepřítele, aby se dětský kolektiv stmelil.
    Jestliže se  společenský konflikt zredukuje na střet outsiderů a pseudoelit, zastře to naléhavost dnešní krizové situace. Střední stav hledá svoji identitu, ale ztotožnění se s jedním z těch dvou táborů nás zbaví soudnosti. Víc autonomie a vlastního úsudku by nikomu neuškodilo.