robert skidelski

Pár zneklidňujících pravd

 V Les Echos Robert Skidelski, profesor politické ekonomie na uni ve Warwick. Brexit byl z velké části důsledkem imigrační vlny, která přichází do Británie. Nabízí se legitimní otázka, do jaké míry britská populace imigraci akceptuje. Tato otázka se nikdy neotevřela.
   Sociologie, antropologie a historie přináší důležitá fakta k imigrační debatě. Nepřátelství většinové populace nelze redukovat pouze na strach ze ztráty zaměstnání, na nízké mzdy a na nárůst sociální nerovnosti. 
   Ekonomie určitě hraje důležitou roli v společenské reflexi, ovšem krizi identity nelze jednoduše eliminovat ekonomickou reformou. Ekonomická představa o štěstí není totéž co sociální představa.
   Přesto všechno,  nejdřív ekonomie. Mezi 1991 a 2013 přišlo do Británie 4.9 milionu migrantů. Ekonomická teorie říká, že v případě imigrace, stejně tak, jako v případě volného obchodu, autochtonní populace profituje s jistým zpožděním. Argument je následující: pokud se zvedne množství pracovní síly, její cena klesne. Konsekventně naroste profit. To vede k větším investicím, které zvednou poptávku po pracovní síle a zvrátí tendenci ke snižování mezd. Imigrace tedy umožní většímu množství lidí přiblížit se životní úrovni méně četné prosperující populace. Nastane celkové zlepšení sociální situace.
    V nedávné studii ukázal ekonom Robert Rowthorn z Cambridge na slabé body této konstrukce. Efekt nízkých mezd a imigrační konkurence autochtonní populaci může trvat pět let až deset let a pokud nepřijde recese, pak by se měl dostavit celkový benefit. I bez recese, pokud imigrační přítok trvá a nešlo jen o jednorázový nárůst pracovní síly, se poptávka po pracovní síle opožďuje za nabídkou. Teze, podle které migranti přebírají místní populaci pracovní místa, může být přehnaná, ale není falešná, říká Rowthorn.  
   Druhým ekonomickým pro-imigračním argumentem je teze, že imigrace omladí pracovní sílu a přispěje ke stabilizaci veřejných financí, mladí pracující imigranti přispívají do daňového systému a do důchodového systému. V příštím desetiletí překročí britská populace 70 milionů, tj. nárůst 5.5% - důsledek imigrace a vyšší fertility nově příchozích. Rowthorn celou tuto konstrukci odmítá. Redukce podílu ekonomicky závislých by vyžadovala stálý imigrační přítok, jinak se věková struktura vrátí do původních poměrů. 
   Tedy i v optimálním případě – bez ekonomické krize – ekonomické pro-imigrační argumenty nejsou oprávněné.
   Rozhodující je ovšem sociální dopad. David Goodhart, bývalý šéfredaktor Prospectu, tvrdí, že většina lidí preferuje žít s podobnými a v historicko stabilním prostředí, tedy rozhodovací moc by na to měla vzít zřetel. Podle Godharta plyne averze liberálů ke kontrole imigrace z jejich individualistické koncepce společnosti. Považují odpor k imigraci za iracionální a rasistický.
   Silná imigrace zeslabuje solidární vazby ve společnosti a afektivní pouta, která jsou nezbytná k zachování státu, korodují. Lidé preferují vlastní rodinu a vlastní komunitu, úkolem pro realistický liberalismus by mělo být pochopení komunity v jejích nejširších mezích, kdy je ještě možné integrovat osoby jiné kultury, ale nesmí to být tak vágní meze, že vůbec nejsou smysluplné.
     Ekonomické a politické liberály spojuje obrana principu nelimitované imigrace. Ekonomičtí liberálové vidí v hranicích iracionální překážku světové tržní integraci. Liberální politické strany považují národní stát za překážku v širší politické integraci humanity.
   Společnosti spočívají pouze na politice a trhu? Nebo je nezbytný pocit spolupatřičnosti? Občanství je něco, co dostává člověk do vínku při narození. Pokud se kompozice společnosti rychle proměňuje, člověk je odtržen od své historie a je vykořeněn. Strach liberálů nebýt považován za rasistu, jim nedovoluje vidět pravdu. Exploze tzv. populismu je v této situaci nevyhnutelná.
   Závěr je jednoduchý, imigrace musí být držena v rozumných hranicích, jinak hrozí výbuch nespokojenosti a nepřátelství.