čtvrtek 8. března 2018

faz babalu

Trochu snížit niveau

Frankfurter Allgemeine (FAZ) byl v minulosti katedrálou evropského tisku, kdysi ministr kultury Kopecký říkal, že dva roky četby Rudého práva znamenají pro mozek  víc než šest let univerzity. Ministr nebyl úplně adekvátní, špíš něco podobného platilo pro FAZ. Dnes i málo kritický čtenář rozpozná, že se tam něco změnilo, zvítězila politická korektnost a pomalu a nezadržitelně se noviny zaplňují obsahem, v kterém má ideologie hlavní slovo a výstupem je jednoduše... nuda. Novinář a esejista Michael Klonovski píše, že nic nenávidí komisaři politickokorektní pestrosti víc než individuální barvu.
     Úžasná větev současné německé publicistiky má ztratit své místo na slunci. FAZ twittuje: „Blog Dona Alphonsa trvá už čtyři roky. Přišel čas pro něco nového. Chceme posílit blog-platformu ve směru experimentálních žurnalistických formátů, dát kreativnímu a novým tématům větší prostor.“ Naznal politickokorektní komisariát multikulti nudy německých, kdysi tak kvalitních novin. Nejsou plánovány žádné nové formáty, píše Klonovski, ale likvidace elitního autora, který byl skvrnou na těle zeleně socialistického plachtění Merkelové. Lezení po kolenou před Merkelovou a pád úrovně psaní vydávají za renovaci. Nejvíc jim vadí skutečně kreativní autoři. Symptom rozkladu: „Média umírají na svých nejlepších stránkách.“
      A fejeton „Fajnoví lidé“ od Dona Alfonso, nejspíš poslední a úžasný (samozřejmě nejlepší originál Feine Leute).
    Před pár týdny ucpaná kanalizace a jak už to bývá, nezbude vám nic jiného než pohotovost. Stojíte venku v zimě s řemeslníky a čekáte na cisternu s čerpadlem od firmy, která má vedoucí pozici v otázkách ekologické likvidace, radí vysoce postaveným osobám i institucím. Co s životním prostředím – rady čtvrtogenerační úrovně. Čas se vleče, fouká do došků a vytanou mi na mysli encyklopedické vzpomínky mé babičky o ponurých stránkách  malého, hloupého města na Dunaji. Moje babička totiž znala 1. až 3. generaci této biodynastie v časech, kdy blátocucka čistila ucpané kanály, věděla též, že zakladatel firmy v jednom rozkošném podniku  na starém městě jménem BaBaLu - tenkrát byly bordely i ve vnitřním městě - skonal a nebyl při tom sám. Infarkt. 
       Vyprávěl jsem vám již příběh středověké skulptury, která se omývá každou neděli?  Příběh strašný a nekulturní, vyprávět jen potichu. Konečně známe málo pěkných historií z historie každého z nás, má na tom podíl špatná první polovina 20. století.  Staré dobré časy vlastně nikdy neexistovaly, v typickém malém městě študovalo pár lidí a smysl pro kulturu měl málokdo. Dochovaly se klavírní předlohy předků a kupodivu zrovna mnoho z nich typu „pozdrav tobě ve věnečku“ a „vesele k tanci“. Předkové znali noty. Ale ovšem nebyl to Schönberg  ani Šostakovič, které dávají příští středu v koncertní hale. Jeden rodinný klan se dopracoval od BaBaLu k eko-biologické likvidaci, druhý od klavírních „Příběhů z vídeňského lesa“  k Monteverdimu v rozhlase. Náš svět je plný vzpomínek.
      Včera jsem například pod střechou restaurovaného domu -  kdysi šváby zamořená komůrka -  půvabná prostora v luxusní starobylé budově ve vnitřním městě, listoval starými časopisy. Žena a film z roku 1964, píše se o tří etážním bytu filmového producenta R. v Grunewaldu, kde zmíněný R. pracuje, přijímá hosty a žije se svojí ženou. Na 70 metrech čtverečních. Zapsal jsem si to ve tři hodiny ráno, otřesná představa, že budu sdílet bydlení a pracovnu s jednou ženou a to vše pouze na 70 metrech čtverečních. V roce 1964 neměl filmový producent nic náhradního na Tegernsee. Kam pověsili tito lidé své obrazy?
    Co to bylo za dobu, kdy známý časopis inzeruje vzorové bydlení v třípodlažních malých kójích? Převaloval jsem se v posteli: „Ještě nebylo ani dvacet let po válce, v Berlíně pořád ruiny, právě zašpérovali východní Německo a oficiálně pořád  bytová krize“. To byly časy.  Náročné představy se městnaly na pár metrech. A je to tak pořád, když se člověk zamyslí nad vlastním osudem, pokrok lepších kruhů se nerealizuje na závodní dráze.
      Jiný příklad z roku 1965, kniha „Mnichov jak se píše a jaký je“ od Georg von Hatzefelda. Nikoho by tenkrát nenapadlo považovat rizoto za něco mimořádného, ale přece, na straně 161 referuje autor o tom, že v rozhlasové restauraci  Mövenpick si někdo objednal rizoto se žampiony, hřiby, speciální rýží a ostrým tomatem, vše gratinované, a pak se v obavách dotazoval personálu jestli ho nepovažují za snoba. Běžný dětský rýžový pokrm bez lanýžů v nejlepším restaurantu v metropoli bylo něčím extravagantním.
      Časopis Constanze z podstřešní komůrky doporučuje klobás s bramborovou kaší. Další vydání radí kyselé zelí. Ano, to byly nároky v šedesátých letech. K tomu sklenka moselského, tenkrát pravděpodobně glykolizovaná. Mercedes nestydatě inzeruje vybavení auta odvozené od leteckého motoru z roku 1937.
    Pro každého, kdo má za sebou historii, něco kompromitujícího, i bez dědečka v partaji a nenáviděné tety v Stasi análech. Staré dobré časy v univerzální platné formě nikdy neexistovaly, jak dnes mnozí soudí: Jacob Burckhard v regále vaší knihovny z vás neudělá historika; dobová forma neodpovídá sběratelské vášni nějakého Aby Warburga a lepším salonům, ale téma je spíš přítomné v zadním pokoji BaBaLu než v nejnovějších inscenacích Maxe Reinhardta. 
     Rodinný vídeňský barok 1870 je silnější než Gelsenkirchen barok jiných z 1955. Bojím se, že rodinné historie z malého, hloupého města na Dunaji historickou realitu lépe mapují než vzorové příklady od německého salon-cěněného výmarského muzejního dvora až po Manny.
      Už jsem toho o našich tolik napsal, že mi nezbývá místo na vlastní téma, není to tak špatné, jde o jiné. Totiž o lidi bez této dvojznačné historické zkušenosti. Jsou takoví. Chudoba nezostudí, ale je velmi špatná v nadbytku, protože přesně to nechce nikdo vědět. Totiž zatímco jsme se kulturně spíš do strany než nahoru rozvíjeli, jsme konfrontováni s výsledky sociálních reforem nové Spolkové republiky. Osoby, které nutně nejsou bohaté, ale přesto všechno, si osvojily vzdělání a styl. Na druhé straně potkáváme akademiky, kteří pouze z knih vědí, co je to kanonická kultura, ale o humusu z něhož vedle plevele vyrůstá i vysoká kultura, neví vůbec nic. Přirozeně nikdo nepopíše co můj pradědeček na své foukačce vytvořil. Tyto čisté  formy kulturního vzdělávání směřovaly k vyššímu a ne k BaBaLu. V říši akademického omylu vládne francouzská kuchyně a nikdy houbové rizoto s parmazánem, je tam slyšet wesendoncklieder a ne „když ježek ve večerním čase“, zvedají se tam znalecké ruce v aukční síni.
     Občasné momenty vzájemného zmatku. Ignoruji opery s excesívním režijním akcentem, mnozí to těžce chápou, první v jejich rodinné historii jsou lístky do Bayreuthu a nedokáží pochopit, jak je možné, že mně stačí Gärtnerplatztheater. Pocházím z rodiny, kde odmítli potenciální snachu, neprojevovala moc velké nadšení pro apfelstrudel, cukr považoval její dietetický kouč za velmi problematický. 
       Univerzální gramotnost v dnešní široké kulturní historii není téměř možná: přesto mnozí akademici - prostřednictvím internetu mají svět v rukou - tvrdí, jak mnoho toho znají, ovšem vždy za zády odborných znalostí je nepostradatelný regál s knihami. Je toho tak mnoho, co člověk musí znát a je nekonečně snadné tyto nároky přesunout na jiného. Ono „my všichni známe z korespondence Hannah Arendtové a Heideggera“ - učenost, píle jsou trochu nesnadné pro měšťáky, kteří v nejlepším případě znají dopisy Lieselotte von der Pfalz a dopisy jejích nebezpečných známostí.
      Možná to nebude k mnohým moc spravedlivé, ale vidím pohrdání pro to naše, řekněme vznešenou relativistickou kulturou, které ráda tvrdí, že pochází z pracující třídy  nebo z jednoduchých poměrů, která se údajně sama vypracovala –  ráda mluví o klasicismu. Nemám pocit, že tato akademická třída, která je v mých kruzích často označována jako „bez chleba“ je na tom finančně až tak dobře.
      O to ani nejde. Jde o definice nových kulturních standardů, které ředitel bankovní pobočky ani lékařka s normální pracovní dobou nemohou obsáhnout. Jde o filozofické normy, které je velmi obtížně sladit s temnými stránkami polovzdělaného fajnového měšťáka. Měšťáckou ctností je především „držet hubu“, jinak se vlastní blbostí mohu ztrapnit. V těchto mezerách ve stylu se věří, že při ekonomickém vloupání se na sociální Olymp, existuje automatická vedlejší cesta na ten intelektuální. Tady bych měl velké pochyby.
     Tradice, v celé své diskutabilnosti, určitě není všechno, ale je to patrné, když pozorujete rozdíl mezi vlastním klanem a těmi, kteří se od něj separovali a chtějí pouze stoupat, úplně nahoru. Do míst, kde se našinec necítí moc jistě, když se 400 lety historie za zády, vypráví řemeslníkům ve studené noci příběhy o rozbité rouře fajnových lidí z méně fajnových časů. Jsme takoví. Ti jiní jsou jiní. Navzdory vzdělání je nutné to říci. Na prvním místě vám musí předek předat historie, které se dají vyprávět i na ucpaném kanále.     

Žádné komentáře:

Okomentovat