neděle 3. června 2018

italie nemecko

Euro, euro, euro

V ČR se o přistoupení k eurozóně moc nediskutuje, není to na pořadu dne, evropskounijní propagandisté v médiích a (všichni) na školách neopomenou příležitostně hořekovat nad tím, že k tomu ještě nedošlo. Rozumný důvod pro zavedení eura nikdy nikdo z nich neřekl a implicitní důvod, kterým z taktických důvodů neoperují, je nevratnost transféru státní a ekonomické suverenity do  evropskounijních struktur. De facto nastolení totálního německého protektorátu na českém území.
   Přínosem společné měny mělo být cenové vyrovnání v členských zemích a tlak na ceny směrem dolů, větší investiční možnosti (nepočítáme cenové bubliny), snížení měnových transakčních nákladů se mělo promítnout do vyšších investic v ekonomikách členských zemí. Nestalo se tak, a místo toho došlo k nejhoršímu možnému jevu - deindustrializaci členských zemí na jedné straně, a na druhé straně přenesení průmyslové výroby do Německa, které brutálně zneužilo kompetitivního diferenciálu oproti marce slabé společné měny.
    Naštěstí pro Evropu, krize eura je opět na pořadu dne. Nová italská vláda ji znovu otevřela.   Evropskounijní média řadu let sugerovala, že krize se týká pouze líných Řeků, Španělů a bujarých Italů, a Trojka (MMF, ECB, Komise) Řekům nastavila cestu, a pomalu se obnovil růst. Aby se neurazila národní hrdost, Španělům diskrétně pomohla osobně kancléřka, a hospodářský růst se nastolil.
     Na fasádách českých  škol koncem devatenáctého století byly populární sentence typu: v píli a v průmyslu je budoucnost národa. Píle v Evropské unii není moc populární a průmysl: Pokud vezmeme za výchozí rok 2000, pak do roku 2007 klesla průmyslová výroba ve Francii o 11.8%; v Itálii o 20.2%; v Řecku o 21.8% a trend desindustrializace po roce 2008 v těchto zemích akceleroval. V této souvislosti je výrok o lenosti Řeků, víc než trapný, klíčová výroba, která generovala pracovní místa a prosperitu země, se jim ukradla.
    Katastrofální podobu mají statistiky zaměstnanosti: od roku 2008 do 2017 vzrostla nezaměstnanost v Itálii z 6.5% na 11.8%; ve Španělsku z 9.3% na 19.6%; v Řecku z 8.4% na 23.3%. Pokud zkoumáme ekonomické statistiky v eurozóně mimo Německo, nejsou vůbec optimistické. V Itálii žádný hospodářský růst, ve Španělsku a Řecku po letech ekonomického propadu, loňský růst mírně nad jedno procento je téměř v intervalu statistické chyby. Poslední roky praktikuje Evropská centrální banka expanzívní měnovou politiku, ale navzdor této politice se žádný ekonomický růst nekoná.
      Itálie není schopna konkurovat německým výrobkům. Obvyklá odpověď, devalvace měny, není se společnou měnou možná. Německé rady na zlepšení italské konkurenceschopnosti - radikální snížení mezd - se nesetkají v Itálii s odezvou. Je jasné, že pokud nemá dojít k chaosu a revoluci, peníze musí téct, není možné Itálii, jako před pár lety Řekům, zablokovat penězovod z centrální banky.
     Itálie dluží německým bankám kolem stovky miliard eur, pokud přejde k liře, tyto dluhy rychle ztratí hodnotu, dluhy se zkonvertují do nové italské měny, a ta během pár týdnů devalvuje. Francouzským bankám dluží Itálie kolem 310 miliard eur, Francie udělá všechno možné, aby Itálii udržela v eurozóně. Odepsání části dluhů, povolí se větší státní deficit na financování sociální politiky, změkčí se maastrichtská kritéria. A to navzdor německé austerity rétorice.
     Iluze Němců a Bruselu, že centrální banka natiskne víc dluhopisů a Italové se uklidní, že všechno bude dál pokračovat ve stejných kolejích, není moc reálná. Italská vláda již včera začala realizovat svůj program, a ten o šetření nemluví: snížení daní, konec penzijní reformy, základní příjem pro každého - s perspektivou mnohem vyššího rozpočtového deficitu. V eurozóně, pokud to má být smysluplná měnová zóna, se musí dluhová zátěž rozpustit na všechny, a vyrovnat konkurenceschopnost členů. Politici musí odhalit, že euro je politickým projektem bez ekonomické fundace, přinášející politické výhody (politickou kohezi členských zemí), a tudíž je nutné je zaplatit, např. nějakým podílem na dnešních i příštích italských dluzích. Politika šetření v širším smyslu (austerity) neřeší problém a brzdí ekonomický růst. Desetiletá německá evropskounijní  politika dovedla do katastrofy dlužnické země, ale i institucionální věřitele, kterými jsou např. německé penzijní fondy, a blokuje konstruktivní řešení.
      Není jasné jak dojít kompromisu v zásadní roli centrální banky, v úrokové míře - v Německu a severských zemích eurozóny se poslední rok realizuje větší ekonomický růst, logická by byla vyšší úroková míra, aby se eliminovaly případné inflační tlaky. Pro Itálii a Francii, na druhé straně, k nastartování ekonomické obnovy a obsluze dluhů, je optimální co nejmenší úroková míra. 
     Problémem je euro samotné. Krize následuje krizi, naštěstí pořád ještě za hranicemi ČR, a na neštěstí za hranicemi Spolkové republiky, německý blahobyt je generátorem evropských problémů. Německo by mělo opustit Evropskou unii, německý diktát má smrtonosné důsledky pro celou Evropu.
  

Žádné komentáře:

Okomentovat