hellada greece

Řecko povolební

Mitsotakisovo dědictví se moc neliší od Tsiprasova před pěti lety, s tou výjimkou, že Řekové jsou unaveni a vyčerpáni, o to to má snazší. Problémy stejně hrůzné, nezaměstnanost 18%, dluh 180% HDP. Jakýkoliv pokus potencovat ekonomiku za těchto počátečních podmínek bude velmi problematický. V podobné komplikované situaci bývá zvykem, že vůdci země se dotáží lidu, prostá parlamentní alternativa nic moc neřeší a lid musí sám zvolit cestu svého příštího strádání. V Evropské unii jsou referenda zpochybňována a dokonce zesměšňována, jejich výsledky bezostyšně ignorovány. Preferují se parlamentní intriky vedoucí k co nejužší závislosti na bruselském centru, a nakonec se ukazuje, jako je příklad Řecka, ale i třeba Francie, že pokud se objeví skutečný problém, evropskounijní centrum a celá jejich ideologie nejsou schopny něco řešit.
        Až mystická touha po evropskounijním splynutí a anihilaci národní podstaty jsou v rozporu s přirozenými zákony ekonomického fungování, tento fakt nakonec zničí celou EU. V roce 2015 se 61%  Řeků v referendu vyslovilo proti tvrdým podmínkám EU, vláda Syrizy dostala silný mandát na cestu z krize. Pár dní poté Tsipras akceptoval evropskounijní diktát, který vrhl Řecko do ještě většího bahna, ještě větší zvýšení daní a radikální řezy v sociálních výdajích, právě to, co Řekové před pár dny odmítli. Mezinárodní měnový fond nakonec naznal, že řecký dluh není udržitelný, Evropská unie neustoupila ani o milimetr, trvá na opatřeních, která tvrdostí proti obyvatelstvu, předčí USA v třicátých letech. Tenkrát americká vláda nakonec našla řešení a ekonomika se rozjela, v Řecku se nic takového nepozoruje. Nezajištěné úvěry řeckých bank se v posledních letech snížily, ale pokles ekonomiky vedl k tomu, že podíl nesplácených úvěrů na celkovém objemu je extrémně vysoký, nad 40%. Nejkvalitnější mladí opouštějí zemi, poslední roky emigrovalo kolem půl milionu Řeků. 
         Řeckou tragedii způsobilo euro, o tom nikdo nepochybuje, někteří spekulují o tom, že drachma byla v bodě nula nadhodnocená, Řecko neprošlo reformami je věčná mantra. Jakými reformami? Řecká ekonomika má jiný rytmus než německá a holandská a nemůže s nimi sdílet společnou měnu, oni nekrachnou, a Řecko je na pokraji. Při tehdejších jednáních o řešení dluhové krize mezi Varoufakisem a Schaublem, v jistý moment oba dva podporovali nejrozumnější řešení, Řecko opustí dočasně eurozónu, Merkelová rozhodla o setrvání za každou cenu a o procesu pomoci, jak jej známe, negativní role Angely Merkelové v evropské politice není náležitě doceněna.
        Řecko bylo v 2015 vystaveno brutálnímu evropskounijnímu tlaku, zablokovali mu přístup k penězům, vláda by musela rozhodnout velmi rychle o nové měně, Varoufakis tenkrát tajně jednal s tiskárnami cenin o emisi nové měny, se svým poradcem Američanem Jamesem Galbraithem připravili plán měnového přechodu. Řecký dluh by se kvotoval v nové (inflační) měně, což věřitelé těžce nesli, Řecko mohlo očekávat sankce různého typu. V daný bod přechodu by se muselo administrativně zabránit úniku financí, aby země mohla překlenout krátké období a platit nezbytné dodavatele.
       Komplikovaný proces, ale na druhé straně extrémně zajímavý, pokud by Tsipras selhal, nikdo by mu v tak komplikované situaci nemohl nic vyčítat. V Evropské unii vládne bohužel jedna kvalita, a tou je malost a zbabělost, cokoliv řešit a vstupovat do velkých vizí. V této souvislosti je pravděpodobně nedoceněno počínání Klause a Mečiara, když v 1991 elegantně po všech stránkách, včetně měnových, rozdělili stát. Netrpěli zbabělostí ani malostí.  
      V 2015 Tsipras vyhrál podruhé volby, voliči mu dali přednost před dvěma tradičními stranami, které se střídaly u moci a na krizi Řecka mají obě velký podíl, konzervativci a sociálními demokraty. V mediální optice se Syriza prezentovala jako populistická s adjektivem levicově, stejné jako Podemos ve Španělsku a Mélenchonovy Insoumis ve Francii, ukazuje se, že na těchto stranách nic populistického není, když jde o moc, při první příležitosti se promění v nejtuctovější mainstreamovou stranu. Tyto strany slouží k zastírání podstatné alternativy, kterou je evropskounijní mainstream versus  strana národních a lidových zájmů. Klíčový slib Syrizy, že skončí s politikou radikálních škrtů ve veřejných výdajích, se nenaplnil. Podobně Podemos a Insoumis nemohou v evropskounijním schematu dodržet volební programy.
     Mitsotakisův ekonomický program by byl bezesporu zajímavý, pokud by byl pod knutou Evropské unie vůbec možný. V podstatě okamžitě začal snižovat daně, DPH a podnikové odvody. Aby našel finance k těmto krokům, chce vymýtit plýtvání státními prostředky a odbyrokratizovat stát. Je to vůbec realistické a přineslo by to žádaný efekt? Dohoda Řecka s evropskounijními orgány z roku 2018 stabilizuje režim odstupňování dluhových splátek a krátkodobá moratoria na úroky, splátkový kalendář končí v 2069.
      Aby Řecko dostálo povinnostem, které z toho plynou, musí příštích padesát let velkou část svých primárních přebytků věnovat splátkám. Evropskounijní politruci počátkem roku halasně vytrubovali, že bylo dosaženo velkého vítězství, Řecko se vrátilo (bylo mu to dovoleno) na finanční trhy, mohou si půjčit, ale - Němci a Francouzi na 1% úrok, Řekové kolem 4%. V celé této evropskounijní perverzní logice má řecký dluh růst ještě dalších deset let. Zmíněná dohoda s EU má jeden cíl - zamaskovat strukturální platební neschopnost země a konsekventně totálně zablokovat ekonomickou obnovu. Dnes je řecký průmyslový výstup o 22% nižší ve srovnání s rokem 2007, aby došlo k ekonomické obnově, země musí někde najít investice, podstatnou část svých vnitřních zdrojů však musí věnovat dluhovým splátkám.