Disidentské fórum
V pátek organizoval časopis Polemia tzv. 6. disidentské fórum, s elitními příspěvky i referujícími. O Francii se na rozdíl od Německa a Česka nedá říct, že intelektuální a tvůrčí elita je totéž, co impotentní mainstream a bezduché přitakání Evropské unii a NATO pokroku. Francie čelí obrovským společenským problémům, které jsou důsledkem desetiletí masové imigrace a na druhé straně odevzdání suverenity státního rozhodování tuctovým technokratům do Bruselu. Problémy jsou velké, ale šance země spočívá v tom, že se jimi zabývají elitní řešitelé. Michel Geoffroy v první přednášce fóra pregnantně a v plné šíři analyzoval imigrační problém.
Imigrace přinesla zemi katastrofu, asimilace, která vždycky proměňovala imigranty ve Francouze, nefunguje. Asimilace byla přínosem pro zemi i pro imigranty – být podobný autochtonním obyvatelům. Politické elity ustoupily od imigrace a nahradily jí dnes integrací, přiznává se, že společnost se neskládá z podobných elementů, ale z odlišných – protikladný pojem asimilaci. Erdogan před deseti lety při projevu k francouzským Turkům: „Asimilace je zločin proti humanitě, s integrací lze souhlasit“ (v Turecku nikdo odlišný nemůže existovat). Jiný významný muslim: „Francie si musí zvyknout, že jsme jací jsme!“ Integrace akceptuje právo imigrantů uchovat si původní kulturní systémy. Evropská unie ve velké většině přijala tzv. Marakéšský pakt o imigraci, který mluví jenom o integraci. Z takto chápané imigrace plyne permanentní obviňování etnického obyvatelstva, že špatně integruje. Macron nedávno řekl v Tunisu: „Francie špatně integrovala nově příchozí.“ Přitom Číňané jsou velmi dobře integrovaní, podle politických elit chyba není nikdy na straně imigrantů. Nakonec když se nedaří ani integrace, elity ji nahradily termínem „žít společně“, znamená to absolutní regresi pojmu a souhlas s kohabitací skupin obyvatelstva na národním území. Je to stav paralelní promiskuitě, stát svým způsobem integruje populační skupiny proti jejich vůli, a to jak autochtonní, tak imigrační, jedná se o sociální mixáž.
Většina Francouzů bezvýhradně odmítá imigraci, která je paralelní svobodnému globálnímu trhu, ale ten je ovšem stavěn na dobrovolných dohodách – právo imigrovat kam se komu zlíbí (podle OSN a EU) předpokládá násilí páchané na přijímající zemi. Kde je důvod, že dnes asimilace nefunguje? Asimilace byla a je vždy komplikovanou záležitostí navzdory elitnímu diskurzu. Sorrel (publicista alžírského původu): „Stát se Francouzem a vepsat kulturu Francie do genů svých potomků je osobním, složitým problémem“. Pokud se jedná o masovou imigraci a velkou kulturní vzdálenost, pak se asimilace stává nemožnou. Kdysi byla imigrace cestou bez návratu a to usnadňovalo asimilaci, dnešní stav technologie (mobil, rychlé cestování atd.) napomáhá tomu, že se uchová původní identita a asimilace není možná. Člověk není emigrantem pokud několikrát za rok navštíví mateřskou zemi, denně sleduje její televizi a čte její noviny. Problémem imigrace je její rozsah, asimilace je osobní proces, nenastane v podmínkách dnešní imigrační kvantity. Kvantita přinesla kvalitu. Francie nikdy nebyla otevřena masové imigraci, dnes je to každoročně 400 000 nových imigrantů, převážně muslimů, není možné to zvládnout žádnou metodou. Francie je konfrontována masovým jevem a podle elit tomu má čelit solidaritou a charitou. Ovšem tyto kvality jsou fundovány na osobní bázi. Azyl je zamýšlen výhradně pro jednotlivé osoby, není zamýšlen pro masy lidí, jako ročně 100 000 ve Francii, azyl se stal dnes jednou z cest masové imigrace. Francouzský kontrolní úřad konstatoval, že zákonné požadavky na udělení azylu, občanství a povolení k pobytu nejsou naplňovány, administrativa je chápe formálně a nedodržuje je.
Francie dnes nenabízí odměnu za asimilaci, v minulosti to byly tři páky, které ji napomáhaly, armáda a kariéra v ní; škola a dobré zvládnutí jazyka byly podmínkou úspěšné kariéry v civilním životě; církev přispívala k asimilaci věřících. Většina imigrantů neguje tyto asimilační páky. Dnešní masová imigrace modifikovala složení francouzské společnosti do té míry, že je ohrožena i varianta společného života na jednom teritoriu, mladá muslimská mládež ze 70% staví zákony náboženství nad zákony republiky. Dnes nefungují republikánským způsobem ani soudy, kulturní kód vydávají za polehčující okolnost i v případě nejhorších zločinů. Imigrace dovedla společnost k civilizačnímu šoku, na jednom území nemohou kohabitovat dvě společnosti odlišných hodnotových kategorií a jiné civilizace. Člověku je vlastní žít s těmi, kteří jsou mu podobní a ne s cizinci, kteří zůstávají záměrně totálně odlišnými, multikulturní je prokazatelně totéž co multikonfliktní. Neplatí to jenom pro Francii, stejné imigrační patologii čelí všechny evropské země, které se otevřely masové imigraci – enklávy jiného zákona a násilí. Kolaps asimilace znamená neúspěch abstraktního universalismu, dokazuje to, že člověk není zaměnitelný, každá civilizace má duši, jak řekl před sto lety Oswald Spengler!
Většina Francouzů bezvýhradně odmítá imigraci, která je paralelní svobodnému globálnímu trhu, ale ten je ovšem stavěn na dobrovolných dohodách – právo imigrovat kam se komu zlíbí (podle OSN a EU) předpokládá násilí páchané na přijímající zemi. Kde je důvod, že dnes asimilace nefunguje? Asimilace byla a je vždy komplikovanou záležitostí navzdory elitnímu diskurzu. Sorrel (publicista alžírského původu): „Stát se Francouzem a vepsat kulturu Francie do genů svých potomků je osobním, složitým problémem“. Pokud se jedná o masovou imigraci a velkou kulturní vzdálenost, pak se asimilace stává nemožnou. Kdysi byla imigrace cestou bez návratu a to usnadňovalo asimilaci, dnešní stav technologie (mobil, rychlé cestování atd.) napomáhá tomu, že se uchová původní identita a asimilace není možná. Člověk není emigrantem pokud několikrát za rok navštíví mateřskou zemi, denně sleduje její televizi a čte její noviny. Problémem imigrace je její rozsah, asimilace je osobní proces, nenastane v podmínkách dnešní imigrační kvantity. Kvantita přinesla kvalitu. Francie nikdy nebyla otevřena masové imigraci, dnes je to každoročně 400 000 nových imigrantů, převážně muslimů, není možné to zvládnout žádnou metodou. Francie je konfrontována masovým jevem a podle elit tomu má čelit solidaritou a charitou. Ovšem tyto kvality jsou fundovány na osobní bázi. Azyl je zamýšlen výhradně pro jednotlivé osoby, není zamýšlen pro masy lidí, jako ročně 100 000 ve Francii, azyl se stal dnes jednou z cest masové imigrace. Francouzský kontrolní úřad konstatoval, že zákonné požadavky na udělení azylu, občanství a povolení k pobytu nejsou naplňovány, administrativa je chápe formálně a nedodržuje je.
Francie dnes nenabízí odměnu za asimilaci, v minulosti to byly tři páky, které ji napomáhaly, armáda a kariéra v ní; škola a dobré zvládnutí jazyka byly podmínkou úspěšné kariéry v civilním životě; církev přispívala k asimilaci věřících. Většina imigrantů neguje tyto asimilační páky. Dnešní masová imigrace modifikovala složení francouzské společnosti do té míry, že je ohrožena i varianta společného života na jednom teritoriu, mladá muslimská mládež ze 70% staví zákony náboženství nad zákony republiky. Dnes nefungují republikánským způsobem ani soudy, kulturní kód vydávají za polehčující okolnost i v případě nejhorších zločinů. Imigrace dovedla společnost k civilizačnímu šoku, na jednom území nemohou kohabitovat dvě společnosti odlišných hodnotových kategorií a jiné civilizace. Člověku je vlastní žít s těmi, kteří jsou mu podobní a ne s cizinci, kteří zůstávají záměrně totálně odlišnými, multikulturní je prokazatelně totéž co multikonfliktní. Neplatí to jenom pro Francii, stejné imigrační patologii čelí všechny evropské země, které se otevřely masové imigraci – enklávy jiného zákona a násilí. Kolaps asimilace znamená neúspěch abstraktního universalismu, dokazuje to, že člověk není zaměnitelný, každá civilizace má duši, jak řekl před sto lety Oswald Spengler!
Žádné komentáře:
Okomentovat