úterý 27. prosince 2016

demokracie

Demokracie a iluze

Žijeme vůbec v demokratickém systému, nejspíš ano, jednou za čas, když se nám chce zajít někam do školy, kde jsou obvykle volební místnosti, můžeme strávit v demokracii skoro den. Můžeme se rozhodnout pro jednu z partají, které jsou právě na trhu. Partaje moc nezajímáme, ale minimálně kolem voleb změní masku. Po dvou desetiletích fungování něčeho takového, začínáme tušit, že ať si systém říká jakkoliv, není dobrý - není perspektivní a efektivní z hlediska klíčových společenských voleb.
   Politický systém nemůže být dobrý, pokud občan stojí mimo systém a na druhé straně politický systém občana nepotřebuje. Herci stále účinkují, ale z augurů se stali televizní štětky a my demokracie nedemokracie nevstaneme z pohovky.
   Historik Donald Kagan, který zná řeckou historii jako málo kdo, píše, že když se (jednou za týden) mělo hlasovat v eklesii, mnozí chudší Atéňané pěšky utíkali až třicet kilometrů ze svých polí,  aby to stihli. Řekové si neobyčejně cenili reformátorů, kteří iniciovali počáteční změnu politického systému - Solóna, Kleisthena, Kypselose, Lykurga atd. Domníváme se, že demokracie vládne např. v Itálii? Poslanec tam neodpovídá voliči, ale národu a není odvolatelný. Národem se tam myslí partajní sekretariáty. Důsledkem vadného počátečního konceptu je bezuzdná diktatura partají a ekonomický krach.
      Rozšifrovat co je a není demokracie není snadné, Dmitrij Babisch, ruský novinář, se nad pojmem zamýšlí ve Sputniku. Zajímavý popis geneze vlastních iluzí. Kolem roku 2000 Babisch mj. pracoval i v týdeníku MoscowNews - Moskovskyje Novosti, které byly koncem osmdesátých let velkým heroldem demokracie a otvíraly podstatné otázky pojmu. Každý čtvrtek polovina světa čekala na vydání novin, kde nejen informace, ale i kvalita stránek sváděla čtenáře. Noviny měly smůlu – rozkošně se četly – ale nikdo nebyl ochoten o pojmu diskutovat. Demokratkou byla  Thatcherová, Mitterand a Bush starší, ostatní už nebylo třeba.
   Narodil jsem se kolem 1970, píše Babisch. třída žurnalistiky 1992. Patřím mezi žurnalisty, kteří se učili na anglo-amerických standardech. Vzpomínám na rok 1986, tenkrát existovaly jen dva celostátní kanály, celý národ sledoval necenzurované interview britské vůdkyně třemi sovětskými žurnalisty. Paní Thatcherová mj. řekla „Historie nezná precedent, že by jeden demokratický stát napadl druhý“. Druhý den na střední škole 95% mých spolužáků souhlasilo s Thatcherovou a kritizovalo tři chudáky žurnalisty za provokativní otázky. Její věta se stala na 10-15 let krédem mé generace a zahraniční politika Gorbačova a Jelzina na ní byla založená. Vstřebali jsme i jiné principy: Demokracie nevede politické kampaně nenávisti proti jinému národu; nedehumanizuje politické oponenty; zakazuje prezentovat celé etnické skupiny jako nepřátelské; nechová se paranoidně vůči nepřátelským špionům...    Respektujete oponenta během diskuze a volíte argumenty proti jeho argumentům nikoliv proti jeho osobě.
    První pochyby o demokratickém charakteru některých západních zemí přišly po bombardováni Jugoslávie v r. 1999. Věřil jsem západním tvrzením: „Stovky tisíců Albánců jsou masakrovány v Kosovu“. Očekával jsem, že po odchodu srbské armády se tam najdou masové hroby. Měsíce uběhly a západní žurnalisté, kteří psali o masových hrobech, ztratili náhle zájem na tématu. Místo, aby se omluvili čtenářům, útočili na Milosevice. Podléhal jsem jejich vlivu a hodlal ho v liberálním MoscowNews vylíčit jako extrémního nacionalisty. Vzal jsem si srbsko-ruský slovník a v knihovně přečetl všechny jeho projevy. Ani jediná věta o velkém Srbsku a o nacionalistických aspiracích. Moderní západní demokracie často dehumanizují své oponenty.
   Nedávno jsem četl v New York Times vyjádření dvou republikánských předáků v Kongresu. Mitch McConnell: „Rusové nejsou našimi přáteli, jejich hackeři pronikli do demokratické partaje, nepřejí nám nic dobrého“ - na evidence noviny zapomněly. I v letech studené války, nebylo pro sovětské předáky myslitelné, aby tvrdili,že Amerika je naším nepřítelem. I v Sovětském svazu panovala jakási forma politické korektnosti. Vždycky jenom jisté kruhy ve Washingtonu, světový imperialismus atd., nikdy Amerika nebo Američané en bloque. V špionské mánii se senátor McConnell vyjadřuje entuziasticky o CIA, jeho věty v Kongresu na toto téma připomínají sovětský kult prvního čekisty Felixe Dzeržinského. Jiný senátor Lindsey Graham požaduje „zničující sankce“ proti Rusku“, prý někteří anonymní Rusové hackli jeho volební kampaň. Ušetřen nezůstal ani Izrael, i tento stát obviňují ze špionáže.
    Trump si vybral za státního tajemníka Rexe Tillersona, který několikrát během svých obchodních cest potkal s Putinem. V USA se kvůli tomu vede proti oběma kampaň, která Rusům něco připomíná. V r. 1930 vydal Stalin příkaz zadržet a zabít všechny osoby, které se někdy za hranicemi potkali s Trockým nebo jeho synem Sedovem. Náhodné setkání znamenalo licenci na popraviště. Washington Post skandalizuje Michaela Flynta, protože se v r. 2015 zúčastnil gala oběda s Vladimírem Putinem. Senátor Marco Rubio z Floridy twittuje: „Být známý Vladimíra nemůže být atributem státního tajemníka“. Historie se pohybuje v podivném kruhu. Z temných stránek sovětské historie by se měly poučit i západní země.   

Žádné komentáře:

Okomentovat