obnova viry

Sarvepalli Radhakrishnan: svoboda osudem

Takový osud. „Erneuerung des Glaubens“ (Ullstein Bucher, 1959) velkého indického filozofa a prezidenta v pražském antikvariátu v zaprášených bednách knih na vyhození. Tak mizerný osud evropskounijní civilizace.
     Už v padesátých letech Servapalli Radhakrishnan (SR) považoval za nutné citovat dávné nářky velkých nad koncem epoch.  Augustin: „Celý svět sténá, láme se Řím“, egyptský papyrus ještě starší: „Už ani ptáci nemají co zobat a úředníky ženou zemí jak lovnou zvěř, umělci přestali pracovat..“.  Filozof se tenkrát domníval, že doby se podobají a civilizace lokálně umírají a jinde ožijí, jeho konstatování o náznacích konce evropské civilizace se bohužel potvrdilo. 
     Moderní Evropa nepochopila, že srovnávat metafyzický svět člověka a svět vědy je nesmyslné, Historik Benson napsal, že páté století před Kristem v Řecku nevěřilo, věda vyvracela bohy, ale počátkem čtvrtého století, jako mávnutím kouzelného proutku, se věda přestala poměřovat s metafyzikou a nikdo o bozích nepochyboval, Řekové pochopili, že potřebují oba světy.
   Wittgenstein: „I když budou zodpovězeny všechny vědecké otázky, naše vitální problémy řešeny nebudou. Život je víc než věda“.
   Evropa nechtěla pochopit velkého filozofa a zalkla se  materiální vědou, z které se rychle stala pavěda, která hlavně už vysvětluje pouze sebe samu. Věří se, že učebnice biologie pro sedmé třídy popisuje člověka věrohodněji než Bible, věří se, že vědci jsou duchovní oporou společnosti, ti se sice tak tváří, ale jejich opora se moc nevzdaluje stránkám zmíněné učebnice. Konečně se už zapomnělo, co vůbec mají podpírat, všechno je tak jednoduché.
    Výroky některých vědců současnosti připomínají Bibli, v Talmudu se praví, že po pádu Jeruzaléma bůh dal prorockou kapacitu bláznům a dětem. Výroky nedávno zesnulého anglického astrofyzika paralyzovaného těžkou chorobou o světě to téměř potvrzují. Choroba, kterou trpěl sebou nese degradaci některých mozkových center a jeho výroky buď jsou prorocké od boha anebo důsledek choroby.
        SR se domnívá, že člověk není vydán na pospas něčemu neodvolatelnému, nejsme bezbranní v proudu času a můžeme nasměrovat svůj osud. V obdobích, kdy ještě Evropa věřila a bůh byl v centru duchovních pohybů, pro Kalvína byl bůh vším a člověk ničím, pokud měl být člověk spasen, bylo to z boží vůle, člověk na tom neměl podíl; Hegel soudil, že dějiny jsou projevem pohybu absolutního ducha; Tocqueville se domníval, že nastolování rovnosti lidí je projevem boží vůle; pro Kanta bylo božím záměrem všeobecné umravňování lidstva. Mezi tyto víry v podstatě patří i víra v pokrok, Spencer soudil, že automaticky se pokrokem lidstvo stává lepším, pro marxisty z říše nutnosti vykvete říše svobody. Nietzsche tušil, co se skrývá za těmito racionalizacemi pojmu samotného, Evropa je odsouzena k zániku, ztratila své opravdové bohy a hodnoty.
     Osvícenské evropské koncepty boží mají společného jmenovatele - metafyzický determinismus, a to je prokletí evropské přítomnosti. Není jiné cesty, není alternativy. Evropan verbálně často používá nebo zneužívá pojem svoboda, ale obsah pojmu zaměnil za triviální politický determinismus, metafyzika byla úplně vytlačena. Deterministické koncepty podle SR nemají hloubku a důstojnost. Neobsahují žádný pojem boje člověka s osudem. Bez víry ve svobodného lidského ducha jsme ničím, částicí v nesmyslném a zbytečném chaosu. Náš osud může být změněn pouze principy svobody. Člověk musí kráčet po cestě, která jde z hlubin jeho přirozenosti nahoru a vynáší ho nad animální. Člověk není pouhým objektem mezi jinými, věc mezi věcmi a bez významu.
     Dějiny lidstva jsou pokusem lidského osvobození. Velké majáky svobody - Kristus, Buddha, Zoroaster, Sokrates - odhalují božské možnosti člověka, dodávají nám odvahu být sám sebou. Člověk nemůže žít bez naděje na dosažení vyšších morálních rovin. Snem lidstva je humanita, být schopný duchovního chápajícího postoje k celému světu. Dějiny znamenají kontinuitu kroků vpřed. Tradiční kontinuita neznamená mechanickou reprodukcí, ale tvořivou obměnu. Musíme zachovat substanci religiózní pravdy, i když ji čerpáme z jiné doby a z jiných okolností, a nechat ji mluvit v naších okolnostech a podmínkách.
    Goethe: „Nejhlubší téma světa a dějin, jemuž je vše podřízeno, je konflikt mezi věřícími a nevěřícími. Epochy, kdy vládla víra v jakékoliv podobě, jsou plodné a jiskřící. Všechny epochy, kdy vládla ne-víra (unglaube) v jakékoliv podobě, dosáhly jen skřípajícího vítězství a rychle zmizely z obzoru, nikdo se nechce zabývat neplodnými.“
   Tertulian: „Co má společného filozof (vědec) s křesťanstvím? Falšovatel pravdy ten první a její znovuobjevitel ten druhý.“
   Lord Acton (1891): Polovina klasických spisů a tvůrčí myšlení pochází od nevěřících, od Hobbese, Milla, Darwina, Tyndalla, Lewise. 25 let poté napsal E.S. Elliot: Většina dnešních spisů je napsána od lidí, kteří nejenže nemají víru, ale oplývají velkou neznalostí i o věcech o kterých píší.
    SR se pokouší vyextrahovat možný společný základ velkých náboženství, podobu v nepodobném. Jaké jsou možnosti boha v člověku a jaký je smysl metafyzické projekce? Náboženství si nárokuje výlučnost a trvání. Všechny výroky vědy na druhé straně, jsou provizorní a neustále revidovatelné. Věda nabízí falešný pocit bezpečí, individuální se opírá o masový náhled, až se úplně ztotožní s masou. Strašidlo masy v moderní době vystupuje ze všeho - skrývá se ve veřejném životě, v sociálním životě, v mravech, v ekonomii. Individuum se vzdalo masovému deliriu. Masa lidí není ovšem ani dobrá, ani špatná sama o sobě. Nebezpečí masy není ve falešném myšlení, ale v úplném nedostatku myšlení. Element masy v našem životě vede k pasivitě a ochromí vůli. V masové společnosti dnešní doby, věci ovládly život. Jen hmota, kterou věda může zkoumat, má nárok na realitu. Pouze co vidíme a čeho se dotýkáme, hodnoty jako takové a krása jsou irelevantní naší základní (vědecké?) pravdě. Hodnoty nejsou kognitivní.
        Od tíže, kterou přináší vědomí sebe sama, se člověk nemůže oprostit i když se vrátí k biologické podstatě. Ve světě, kde se rozpadnou duchovní a morální hodnoty, je radost smyslů jedinou jistotou. Jsme prchavými stíny a smrt nás dostihne. Evropan stojí v hrůzné prázdnotě, pod nohama necítí ani hloubku, ani pevnou půdu (Berdjajev).
    Současný zploštělý humanismus vychází z nedokazatelné premisy, že člověk je od přírody dobrý. Služba člověku je nejvyšším náboženstvím, důsledek - němečtí křesťané (Barth, Firey) kdysi tvrdili, že Hitlerem se Kristus dostal k moci. Dnes je pro ně Kristus totéž co islámský ekonomický imigrant a kříž může urážet jiné (kardinál Marx z Mnichova).
    Renan: Církev je náboženskou institucí bez křesťanského ducha a bez boha.
    Kde selžou tradiční náboženství není jiné cesty než umění, hudba, tanec,.. a demagogie. Teolog Karl Barth v roce 1938: „Křesťanské církve budou považovat události roku 1933 (Hitler k moci) za božské zjevení, které v budoucnu budou muset brát tak vážně, jako zvnějšnění boží“. Tenkrát též  Karl Barth: „Antisemitismus má pravdu, Židé jsou špatný národ.“ (A tyto církve v perverzní historické kontinuitě vládnou dnes v Německu vším.)   
      Tragickým rysem doby není ateismus, ale jejich víra, která má formu různých pověr. Atheistů je plno v současné Evropě, ale nevěřících málo. Evropan se zmítá mezi různými směry jakéhosi věření. Nové idoly jsou triviální a tvoří nové iluze, které vedou do katastrof a nových vln světového cynismu.
    Bůh je pravda, je satyas varupa - přirozenost pravdy. Je proti duchu pravdy, když se věda snaží ovládnout mysl, věda se stává pověrou, když se její žáci odříznou od nezávislého myšlení. V 19. století, a trvá to dodnes, se věda stala tak dogmatickou, jako kterákoliv religiózní hypotéza.
    Svět, který žijeme je samsara - prchající čas. A v zajetí materiální triviality nám daný čas rychle uplyne. Je to nebytí, které rozpozná boha jako moc. Bytí bez nebytí by bylo pouhou sebeidentifikací, nemělo by výraz. Nebytí žene bytí z nepohyblivé sebeidentity a nutí je se vyjádřit. Žádné poznání není možné bez báze bytí a principu nebytí. Všechny věci patří bytí i nebytí a vývoj univerza znamená stálé vítězství bytí nad nebytím.
    Bůh je absolutní svoboda (a se), tento svět je výraz svobody, radost nejvyššího. Pomíjivost života mu dává hodnotu, důstojnost a kouzlo. Konečná vláda boží - Kristovo království, brahma-loka. 
   Renan: Kristus je tak výjimečný, tak velký, že nebudu protiřečit těm, kteří jsou tak oslněni jeho kvalitami, že ho nazvou bohem. Je chybou, že jedinečný kosmický význam, který dostalo křesťanství od svého zakladatele se jednoduchou indukcí zplošťuje na pár fakt založených na jeho pozemském životě.
      Člověk má strach z nicoty, je to psychologický stav, pocit ohrožení, který je mu popudem k religióznímu hledání. Osvobodit se z iluzí tohoto světa, jsme odsouzení ke svobodě, svoboda je naším osudem a je důležitější než výzbroj rozumu. Člověk má účast na tvůrčí intuici kosmu. Jednání proti božskému v nás, je kardinálním omylem a hříchem. Bůh je v naší duši, pokud by totiž byl úplně odlišný od lidské duše, pak ani největší úsilí logiky a myšlení by člověka nedovedlo k boží skutečnosti.
   Zkušenost boží skutečnosti je přímá – Kristus: já jsem pravda. Kierkegaard: pravda nikoliv cvičením rozumu, ale osobním úsilím. 
    Království boží není dobré místo po smrti, ale je to proměna vědomí, vnitřní vývoj člověka, radikální proměna, je to duševní síla jíž jsme schopní čelit světu.  Nemůžeme rozbít běžnou vazbu vědomí-podvědomí, aniž bychom vystavili svůj organismus velkému nebezpečí.
   V upanišádě, a říká to též Řehoř z Nyssy - než naleznete boha ve vlastní duši, bude celý svět úplně bez smyslu. Pravá ctnost je spontánním zvnějšněním tao v naší duši a žádný umělý morální zákon.
   Kristus: říše boží je přítomna právě teď, právě teď se musíme znovu narodit. Vidoucí všech náboženství se shodnou na tom, že v lidské duši je něco, co je příbuzné s absolutním - a je to zdroj všeho poznání, krásy, dobra, je to idea univerzálního významu. A v tomto schematu je člověk mikrokosmem participujícím na všech vrstvách univerza. A univerzální imperativ akcentovaný všemi vidoucími - Konfucius, v Mahabharatě, Čuang-c´, sv. Matouš, Buddha - miluj bližního. A Kristus je individuální bůh, píše Servapalli Radhakrishnan.