beata virgine

Naděje

Nino Spirli v Il Giornale; spisovatel, režisér a autor televizních a divadelních formátů: je syrový, přímý, houževnatý, vášnivý, všepohlavní, expanzívní a neochvějný, tak ho prezentují hlavní noviny italské pravice.
     Pondělí, 16 července – Požehnaná Panna Maria del Monte Carmelo. Je to tak. V této zamotané, kouzelné, chaotické a zmatené době jsou chvíle, kdy se každý z nás neočekávaně, nevědomky a neúmyslně potká s... Bohem.
   Nečekáme to, v jednom pohledu, v bolesti, ve výbuchu radosti, věčnost se též může manifestovat těm nejskeptičtějším, těm žáruvzdorným, těm nejvíc bez víry. Jako když nás strhne majestátní kaskáda vod nebo oslní pronikající paprsek světla. Anebo tiše a skrytě se odhaluje nečekaná mohutnost boží: jako tečka, kterou zanechá ostrý hrot tužky. Ano. Velikost boží nepotřebuje nevyhnutně barokní nádheru. Bůh je spíš přítomen v průhledné pokoře než v impozantní hmotě.
    Ten den kypěl tisíci záležitostmi a rozptýleními. A ON se vplížil, slabý a jemný jako jehněčí vlna, do chladu duše a vířivosti pocitů. Dotekl se mě hlasem Matky, strnul jsem. Zmocnil se mě jediným typem lásky, kterou nikdo neodmítne: tu mateřskou. Věděl, že okamžitě podlehnu volání Marie a pověřil jí tímto „špinavým úkolem (lavoro sporco)“.  Krok za krokem, den za dnem, jsem zkrocen a přemožen. Pannou Marií, Otec odpověděl na mé pochyby, na mé naléhavé otázky, mé obavy a panické útěky.
     Skrze Krista jsem se naučil chápat a rozumět, a svěřovat oltáři. Otravu dní a očekávání temných nocí. Pro sebe jsem si podržel chléb každodenní. A tak, překračuji bažiny a močály a každý den večer se omývám a omlouvám za své mnohé chyby. 
    „Náš“ Bůh, jediný Bůh, milosrdný a trpělivý, chápající a otcovský, nežádá krvavé ani vzácné oběti. Spokojí se s lidskostí v naší duši. S všemi těmi nerovnostmi jejího povrchu. S celou tou lidskou bídou do níž jsme oděni. S naší nadějí na světlo, i se stíny našich pochyb. 
     Mezi všemi věřícími tohoto světa, pouze křesťan se dotýká Zjevení. Bůh, Pán, je služebníkem a sklání se, aby umyl nohy humanity. A tak, ne vysoko na oltáři najdeme Boha, ale Člověka mezi lidmi. V potu únavy, pokrytý prachem cesty a žíznícího po poznání. Člověk mezi lidmi. Z masa a kostí. O chlebu a vínu. Nic víc. 
      Bůh je zde, v dosahu naší ruky. Stačí prožít jeden okamžik bez předsudků a klíč se otočí. A dveře se otevřou. Mimoto.. Ano, co je víc, než že... Odpověď, kterou každý hledá, podle svého osobního gusta...