Potřeba mystéria
Před třiceti lety hovořil Jan Pavel II. o šťastné výjimce Itálie, která se zachrání z vln ateismu a sekularismu v dechristianizované Evropě. Úplně opomněl své soukmenovce, kteří se to asi též domnívají. Italské křesťanství se po několikaletém Františkově pontifikátu víc a víc blíží ostatní Evropě. Dál od katolické doktríny a současně dál od návodů papeže Františka, obzvlášť co se týče politiky. Sandro Magister, spisovatel a novinář a velký znalec vatikánské problematiky v hovoru s Il Libero.
Katolíci a politika: k čemu došlo?
Přítomnost katolíků v politice je prazvláštní. Ve vládách včetně premiérů převažují katolíci. Vzpomeňte na Maria Montiho, Enrico Letty, Mattea Renzi a Paola Gentiloniho. A podobně v parlamentu. Toto masívní zastoupení kontrastuje s nerelevantností z legislativního hlediska. Vzpomeňte na zákony o manželských svazcích, asistovaném oplodnění, o biologickém testamentu, který otvírá dveře eutanazii. Vzdáleny jsou časy, kdy charismatičtí katoličtí vůdci jako Gasperi, Sturzo, Dossetti atd. byli schopni artikulovat politickou agendu.
Katoličtí voliči jsou velmi fragmentovanou skupinou a v posledních volbách vyzvedli Salviniho a Legu..
Ano, Lega má přece kořeny v severních oblastech Itálie, kde se zrodil italský sociální katolicismus.
Imigrační téma je v katolickém světě silně rozdělujícím faktorem. Hrálo to klíčovou roli ve volebním zisku Legy?
Papež stále opakuje apely k nekompromisnímu přijímání imigrantů, k milosrdenství. Jeho apely mají velkou rezonanci, obzvlášť v médiích. Hodně se tam zamlouvají, hlavně nekatolíkům. V okamžiku voleb se evidentně katolíci řídí jinými kritérii. Demonstrují velkou nedůvěru k fenoménu nediskriminující imigrace bez přihlédnutí k realitě, bez zohlednění případného nebezpečí a destabilizace.
Analýzy a sondáže potvrzují fakt, že počet praktikující katolíků stále klesá, obzvlášť mezi mladými, čím dál tím vzdálenější od chrámů a religiózních praktik. Jedná se o nevratný jev?
Nelze negovat tuto skutečnost. Naše kulturní a sociální kořeny zůstanou katolickými, ale v každodenním životě má katolicismus menší intenzitu. Víc labilnější a dál od doktríny, živené obrazem tolerance, tak propagované Františkovým pontifikátem. Co je etiketou Františkova magistéria, „kdo jsem, abych mohl soudit“, což se dá přeložit do přesvědčení, že nic nemůže být zvažováno a souzeno. Důsledkem toho je, že víra se stává samoúčelnou, bez těla. Chrámy se vyprázdnily, i když potřeba posvátného a mystéria stále zůstává a naopak poroste.
Žádné komentáře:
Okomentovat