spanelsko socialista

Caudillo, téměř éloge

V údolí mrtvých vykradači hrobů z ústředního výboru španělských socanů. Pokud i tato činnost není moc vznešeným pojmem pro tuctovou evropskounijní skvadru sanchezovců, která ve Španělsku vládne. Vykrádači hrobů v Egyptě, trestalo se to smrtí, bylo to nebezpečné po všech stránkách, když už jste pyramidu vykradli, hrozilo nebezpečí, že vás zabijí a okradou sousedi nebo kupec vašeho lupu. Vážit si této činnosti, pro španělské socany bude adekvátnější termín nekrofilní. Španělský ministerský předseda socan Sanchez nekrofilní v hrobech velikánů a vykradač diplomových prací, jak vyšlo v posledních dnech najevo. 
    Cosme de las Heras v El Manifiesto shromáždil pár zajímavých fakt o caudillovi. Jaký byl vůbec background Francisca Franca? Jeho otec Nicolás byl liberál, vypsal se z církve, vojenský dobrodruh, playboy, děvkař a pijan. Jeho bratr Ramón, slavný aviatik, sukničkář, svobodný zednář a republikán. Franco nepocházel z carlistické rodiny. Umírněná levice ve Španělsku, sociální demokracie, by měla být velmi vděčná vůdci Cruzady, zachránil ji z pařátů čeky. Rudí brousili nože na buržua-pokrok, pro rudý pokrok byli všichni ostatní buržoazními nepřáteli.
    Caudillo praktikoval politiku, kterou si samotný lord Keynes mohl vzít modelem pro svoji ekonomickou doktrínu. Často se ke Keynesovi obrací i neoliberální osvětáři, Keynes samotný v roce 1925: „Nevěřím, že intelektuální elementy Labour Party vůbec organizaci řídí. Její politika je určována těmi, kteří neví, co je podstatné, byrokraty vnitřního kruhu, kteří pracují v zájmu extrémní levice, kterou nazývám stranou katastrofy.“  Lord Keynes byl sociálním tory a umírněným labouristou.
    Zakázal caudillo básníky jako Jaime de Gil de Biedma? Zakázal vstup do země umělcům a intelektuálům levicové provenience (během války sympatizujícími s republikány) jako Orson Welles, Ernest Hemingway o Luis Buñuel? Právě naopak. V Bunuelově „Můj poslední vzdech“, což je jeho autobiografie, můžeme najít tvrzení, že Španělsko let padesátých se podobá tomu nejlepšímu z let třicátých. Ve frankistickém Španělsku se potkávali Welles a Hemingway.
     Nebyl velký exponent surrealismu Salvator Dali intimním přítelem generalissima? Nekvetla v pozdním frankismu v Barceloně božská levice ? Nepotkáme hipie ráj na Ibize v šedesátých letech? Pikantní travesti na Costa del Sol počátkem sedmdesátých let? Švédky v bikinách? V León de Fuengirola, ministr práce Girón de Velasco zavřel oči. Feminismus. Organizace Pilar Primo de Rivera nebyly školou ušlechtilých dívek, ale školou osvobozených viragos, nezávislých dívek, jak popisuje Francisco Umbral v novele Madrid 1940. A antirasismus v Baraka de Marruecos (kdysi španělské Maroko)? Autochtonní obyvatelstvo Rovníkové Guinei mělo španělské pasy, Sahrawi se dodnes cítí Španěly, a Arabové...,vzpomeňme maurskou gardu a naše „tradiční“ přátelství s arabským světem. Lucecita de El Pardo (Francova kancelář) by nikdy nepřistoupila na bombardování Libye, Iráku nebo destabilizování Sýrie. Francovi by měl dnešek stavět pomníky.