pondělí 1. října 2018

dluh statni

Globálně liberální marx-leninismus

V komunistickém období vládnoucí partaj zarputile hlídala státní výdaje, mzdy a investice byly pod rigidní kontrolou stranických tajemníků. Ekonomické teorie marx-leninismu v praktických aspektech splývají s ekonomickými postupy turbokapitalistické evropskounijní ideologie a o to horší, aby se neohrozila německá ekonomická hegemonie, investice do výroby nemají v EU místo, dotuje se (ne)výroba jako v zemědělství nebo deindustrializace podle EU ideologů ekologicky vadných odvětví. Hlavně se dotuje masová imigrace a záměna evropské populace a náboženství.
     Itálie je jak z pohledu povrchního turisty, tak statistik, zemí velkého kulturního dědictví i silného průmyslu a zemědělství. Této zemi naordinovala Evropská unie v befelu Německa seškrtání veřejných výdajů do absurda. Proces posledních let zbortil časové řady veřejných investic, sociální služby a mzdy.
      Veřejné instituce se dostaly do vleku finančních mechanismů, všechno ostatní než demokracie. Pokud se neopustí tato logika - tvrdé podřízení evropskounijním německým finančním normám - pak žádná politika nemá smysl, o důležitých otázkách země může rozhodovat kašpárek z evropskounijní bruselské kanceláře nebo z kancléřského úřadu v Berlíně. Cílem této bigotní evropskounijně pojaté globalizace je vygumování veškeré národní podstaty evropských států a jejich proměny v privátní tržiště v prostoru etiky odvozené z televizních emocí. Anachronický pozdní marx-leninismus alias globální liberalismus.
     Ekonom Maurizio Pagliassoti  v Diariodelweb vyvozuje ze statistik státního zadlužení a korelovaných ekonomickým parametrů neadekvátnost evropskounijní politiky austerity - škrtů ve veřejných financím. V posledních dvaceti letech procento veřejného dluhu k HDP narostlo o 15.7 bodu, od 116.9 v 1995 na 132.6 v roce 2016. Přitom v letech 1996 až 2007 kleslo procento státního dluhu o 17.1 bodu, ale v letech 1996 až 2007 narostl státní dluh o 32.8 bodu. Ekonomická politická debata dluží vysvětlení tohoto jevu.
     Do počátku velké globální finanční krize (2007) dokázal italský státní dluh klesnout na 99.8% HDP. Nezaměstnanost 6.1%  byla menší než průměr v eurozóně, v Německu (8.5%) a ve Francii (8%). Do tohoto momentu nepanovala v Itálii unifikovaná ideologie mizerně placené práce,  snižování veřejných výdajů a „morální“ zákony též neměly místo. 
    Od roku 2007 narostl veřejný dluh o 613 miliard eur. Neuvěřitelný a neudržitelný nárůst, jak v poměrném vyjádření vzhledem k HDP, tak v absolutních číslech. Jenom v 2009 explodoval dluh o 98 miliard, přitom HDP klesl o 5.3%. Do roku 2007 se italský diferenciál (investiční riziko) k německému Bund blížil k procentnímu bodu. Další fakt: po  roce 2007 se veřejné investice - do infrastruktury, vědy a služeb - zkrátily o 30%.
       Rekapitulujme: do okamžiku vynucené politiky radikálních škrtů ve výdajích, měla Itálie středně nízkou nezaměstnanost, schopna dluhové obslužnosti klesajícího státního dluhu, žádné špatně placené prekérní joby se moc netolerovaly. Po letech Evropskou unií vynucené politiky  (škrtů, austerity) - prekérní pracovní místa a deflační fenomény v důsledku snížené poptávky. Úrokové sazby státních dluhopisů byly do 2007 stabilní, pak narůstaly. Jak to všechno vysvětlit? 
      Na ekonomické frontě anti-elastičnosti eura - kompetitívní devalvace není možná, Itálie je svíraná maastrichtskými parametry, zejména záhadnými 3% rozpočtového deficitu k HDP. Dnes k tomu přistupuje tzv. Fiscal Compact, materiální základna evropskounijní ekonomické ideologie zv. „austerity“. 
     Orwellovská válka s veřejným zadlužením, fakta v EU  převzala hodnotu opačnou ke své definici. Válka se stane mírem, svoboda otroctvím,, ignorance silou. Dogma austerity, tedy válka veřejnému zadlužení znamená podrobení se inflaci. Veřejný dluh je nazírán jako absolutní zlo a musí se s ním bojovat za každou cenu. Tato doktrína neznamená boj se zadlužením států, což je normální situace v historii, která startovala civilizační evoluční posuny z kterých dodnes čerpáme, ale je to boj Evropské unie in primis s národními státy, a pak s demokracií.     

Žádné komentáře:

Okomentovat