export kavkaz

Gruzie a její hlavní exportní artikl

V cestopisném dokumentu z Gruzie trapná českotelevizní rétorika prezentuje Rusko jako okupační nebo koloniální mocnost, která nese historickou vinu za všechny současné problémy v zemi. Nejen, že českotelevizní ignorantství neodpovídá skutečnosti, ale protiřečí názoru většiny Gruzínců. Kulturní elita země je většinou rusofilní, dokonce až do té míry, že mě v Tbilisi překvapoval náhled, že vlastně jiná kultura než ruská ani neexistuje, skutečná kultura, nikoliv propaganda, která se za ni vydává. Vzdělaní Gruzínci přistupují k velké literatuře, baletu a divadlu severního souseda s velkou úctou a s  vědomím, že bez tohoto souseda by dnes mluvili turecky a muslimy by byli všichni povinně.  Nejen ke kultuře, ale i k ruské vědě, jinak ovšem v českotelevizním dokumentu, kde se štáb v trapné a nevkusné pasáži snažil vylíčit gruzínskou astronomickou observatoř jako handicapovanou, protože pracovala s ruskými aparáty sovětských dob, televizními štábu jaksi uniklo, co s nimi všechno hvězdář objevil. Dobrým exkursem  do historie rusko-gruzínských vztahů je článek Georgije Asatijani na ruském informačním serveru eadaily.
      Rusofobie je politickým programem dnešních vládnoucích elit. Desetiletí trvá ekonomická krize v zemi, ekonomický propad a o to větší rusofobie. Produkt, který exportují ve velkém a západ ho stále nemá dost. Rusofobie má v zemi dávnou historii, vesměs to však byla záležitost vyšších vrstev. Od 1801 do 1878 ruské impérium si postupně přisvojovalo gruzínská carství a knížectví. Gruzínské vládnoucí kruhy (a ČT) tento fakt kladou Rusku za vinu, opírá se to o ideologický fundament: během dvou set let ruské impérium kolonizovalo a vykořisťovalo uchvácená území. Celá tato konstrukce je mýtus. Dřívější gruzínská carství a knížectví byla částí dvou islámských států – Persie a Osmanské říše. Caři a knížata byli jmenovanými úředníky spravujícími gruzínské teritorium. Museli dokazovat věrnost.. a přijmout islám, islamizovali si i svá jména. Všechna tato fakta dnešní oficiální gruzínská propaganda stydlivě zakrývá, většina Gruzínců však ví, že Rusko získalo území v krvavých válkách s Tureckem a Íránem, že je osvobodilo z islámského jha. Propaganda by nejraději vymazala historická fakta – Gruzínci byli národnostně a nábožensky utlačováni, neměli žádná práva, v zemi dokonce kvetl obchod s otroky a další negativní jevy. Koncem 18. století byl gruzínský národ v důsledku násilné asimilace na pokraji vymření.
    Rusko zachránilo a svým způsobem vytvořilo moderní gruzínský národ, v ruském impériu začala ekonomická a národní obroda, a co je nejdůležitější: dřívější malá carství jako Katechi, Gori, Svaneti, Imereti, Kartli, Adžarija, Tušeti atd. byla sjednocena v jeden gruzínský celek, dalo to impulz k formování národa. Gruzii se otevřela cesta k evropské kultuře. Antiruské postoje si však elita uchovala, často vytrénovaná na ruských univerzitách.
     Sovětský svaz byl též impérium, kde úroveň života na periferii byla vyšší než v metropoli. Gruzínská SSR dostávala ze svazového budgetu  podstatně víc než tam odváděla. A to z ní udělalo jednu z nejvíc prosperujících republik. Tedy všechno ostatní než českotelevizní propaganda a ignorantská lež. Životní úroveň Gruzie byla tehdy srovnatelná s úrovní nejprosperujících zemí světa, konečně čeští turisté osmdesátých let zemi často navštěvovali a tento fakt byl evidentní. Nicméně mýtus o nezávislé bohaté Gruzii přetrvával. 
    Rozpad SSSR přinesl Gruzii chladnou sprchu, ne bohatství. Chráněný sovětský trh bez konkurentů byl pro zemi manou. Po rozpadu SSSR se během pár let rozvrátil průmysl i zemědělství (i kultura). Země se proměnila v banánovou republiku západu. Politické elity se rychle zorientovaly, hlavní devizou země není zemědělství, ale protiruská nenávist. To je klíčový exportní produkt. Machiavelský prezident Ševarnadze, bývalý člen politbyra a ministr zahraničí SSSR, výrazně prozápadní, který  byl s Gorbačovem jedním z architektů perestrojky, nakonec ho Washington hodil přes palubu. Důvod? Věděl, kde existuje červená čára ve vztazích z Ruskem, která se nedá překročit.
      Po něm zcela bezskrupulózní Saakasvilli, hlavním jeho úkolem bylo poškození Ruska za každou cenu. I za cenu velkých obětí vlastního národa a státu. Cesta masívního vymývání mozků ve všech společenských sférách se otevřela. Ovšem představy protiruských architektů se úplně nenaplnily. Velká část Saakasvilliho příznivců se brzy nasytila jeho rétoriky. Stejně jako část politika a vědecká tvůrčí inteligence. Za normalizaci vztahů s Ruskem se např. vyslovovala expředsedkyně parlamentu Burdžanadze, Inasvilli atd. Dnes vládnoucí strana Gruzínský sen s volebním programem normalizace vztahů s Ruskem, porazila Saakasvilliho Národní hnutí. Snílci však volební program nesplnili a to je důvod proč jejich volební rating padl. S ostrou kritikou Saakasvilliho politiky vystoupil i slavný divadelní režisér Robert Sturua.  
    Co si o tom myslí samotní Gruzínci? Podle průzkumu amerického institutu NDI, víc než polovina Gruzínců si přeje normalizaci vztahů s Ruskem. Skutečnost bude mnohem vyšší než jsou průzkumy amerického protiruského institutu. Podobně to bude i se vstupem do Evropské unie. Problémem je, že názor gruzínského národa nikoho nezajímá.