euro krize

Thilo Sarrazin ve Focusu

Bývalý berlínský financministr, člen vedení BUBy (spolkové banky), autor řady kritických knih dnes už bestsellerů. Politickokorektní média ho dlouhou dobu ignorovala nebo napadala. Jeho interview jsou velmi inspirativní.
V politice je velmi těžké oslovit lidi, pokud mluvíte o problémech. Např. Gerhard Schröder, když vyhlásil Agendu 2010, nebyl opět zvolen?
    Společnost má jisté mechanismy,  jak může přijít člověk k moci a jak  přijde o moc. Demokracie na to má většinové rozhodování. Chyba se jenom posouvá, většina nerozhoduje o pravdě, ale o většině. Lidé jsou slabí a chybující,  mají omezené poznání a jsou vedeni vlastními cíli, strachem a pocity. Volí tedy ty lidi,  kteří jim přesvědčujícím způsobem něco slíbí a ne nutně ty, kteří dlouhodobě konají správné věci. Bohužel cesta k politické moci je málo kdy průhledná, málokterý politik se dostal k moci s otevřeným hledím.
Ve své poslední knize se koncentrujete na problémy eura, které je dlouhodobě v krizi. Kde je základní chyba celé té měnové unie?
    Paradoxně se nejedná o měnu. Euro je stabilní a EZB (evropská centrální banka) má monopol a řídí měnu. U eura jde především o to, že různé národní ekonomie pracují jinak s vlastní měnou. Jihoevropské země tradičně inklinují k přerozdělování, jsou otevřenější zadlužení a přistupují též k sociálním konfliktům odlišně. Vedlo to k jiným inflačním tendencím a konkurencischopnosti, konstantně se problémy, které z toho plynuly, řešily měnovými nástroji. A tyto nástroje s eurem padly. Část eurozóny od Francie po Řecko má dlouhodobé potíže s růstem, protože ztráta konkurenceschopnosti jejich produkce nemůže být řešena devalvací. A tvrdá cesta vnitřních reforem ve Francii nebo v Řecku jim nevyhovuje.
V souvislosti se zachraňováním eura se přijala spousta usnesení, které protiřečí původním dohodám. Co o tom soudíte?
     V maastrichtských dohodách byly jisté pojistky. Především EZB nesmí financovat žádné státy a státy odpovídají za své dluhy. Znamená to, že stát může zbankrotovat. Oba tyto principy byly r. 2010 během týdenního zasedání zrušeny. Celou měnovou unii, jak byla původně koncipována, to postavilo na hlavu. Nahradil to systém, kdy EZB může prakticky všechno. Nejdřív to začalo ESM (dluhopisy) a   celým mechanismem pomoci zadlužené zemi.
Občanům se to prezentovalo jako mechanismus odpovídající maastrichtským dohodám. Občan se musí cítit podveden?
    Přirozeně, pokud vezmete doslovně původní dohody, pak se jednalo o narušení těchto dohod. Ti, kteří zodpovídali za tuto nezákonnost, argumentují zdánlivě z vyšší polohy: Původní pravidla nefungovala, nahradili jsme je něčím funkčnějším. Ovšem změna nezákonným způsobem narušila původní dohody.
Nepřinesla s sebou i uprchlická krize dodatečnou rozbušku proti euru v mottu: Německo platí všechno, s uprchlíky nikdo nepomůže?
   Myslím si, že němečtí občané budou mít dlouhodobé problémy platit fiskální chyby ostatních a též za uprchlíky. Otázka, kterou si občan klade, jestli se vůbec jedná o promyšlenou politiku. Ve své knize jsem se snažil ukázat, že euro škodí jihoevropským zemím a severním zemím k ničemu není. A imigrace je dobrá pouze tehdy, pokud imigranti přináší kvalifikaci. A to politici občanům zatajují. Slyšíme nejasnou, nabubřelou rétoriku Merkelové,  Maizièra a dalších. Občané se toho již nasytili. Ekonomická konjunktura momentálně překrývá všechny další problémy. Ale dříve nebo později přijde hospodářský propad a co pak?
Jaké východisko z euro krize?
    Jako ekonom vidím dvě alternativy, které by umožnily, že by euro existovalo ještě za padesát let. Připustit státní bankrot, bankrot Řecka a Itálie nemá nic co do činění s monetární unií. V jádru to znamená návrat k původním maastrichtským kritériím. To se ale nestane. Druhá cesta: Evropský federální stát, společné dluhy, společný rozpočet, daně, policie, sociální zabezpečení, armáda. Chceme něco takového? Kromě Němců na to nikdo nepřistoupí. Žádná z těchto možností není reálná, tedy mám za to, že měnová unie se rozpadne. Kdy, to nevím.
S eurem je úzce spjat problém nízkého nebo negativního úroku. Co říkáte faktickému vyvlastnění střadatelů z ohledu na penzijní systém. 
   Velké centrální banky si zvykly na svět bez inflace. Poslední roky přestavěly centrální banky i své poslání.  V dřívějším zadání měly dodávat ekonomiím peníze a držet na uzdě inflaci, víc nic. Nyní se cítí zodpovědné za hospodářský růst. V tomto schématu vymyslely  ,Quantitative Easing' – ve velkém dodávat peníze, kredity bankám, kupují státní i soukromé obligace. Tím má být ovlivněn trh práce a zaměstnanost. Co z toho vzejde, to uvidíme. Mnozí ekonomové argumentují, že máme velký převis úspor a ten musí být odbourán. Tedy žádné úroky, ty jsou motivační. Domnívám se, že je to chybné. Kdo očekává úroky, musí držet reálná aktiva – akcie, nemovitosti, zlato.
A klasické zabezpečení ve stáří?
  Klíčová otázka zabezpečení ve stáří jsou úspory. V současné situaci je nezbytné portfolio rozšířit na reálná aktiva – nemovitosti, akcie, suroviny. Pokud k tomu nedojde, nezaplatí se z úroků ani transakční náklady. Pokud jsou nízké úroky přechodným jevem, mnozí pojišťovatelé se zachrání. Pokud je opak pravdou, hrozí stávajícím pojišťovacím modelům důchodového zabezpečení krach.