pokrok ekolo

Integrální ekologie

Alain Benoist v El Manifiesto osvětluje meze nekonečného ekonomického růstu a ideologie progresu a profitu. Jeho chápání ekologické rovnováhy je v kontrastu ke klimatických nesmyslům mainstramových partají.  Ve 20. století v západních zemích venkov a jeho kultura téměř vymizely. Venkov se proměnil v objekt retro-kultury. V tiché revoluci svět kondenzoval do rozsáhlého umělého systému, aniž by si uvědomil dosah toho všeho. Většina lidstva žije v městských zónách, v roce 1900 to bylo 14%. Virtuální vymizení venkova radikálně proměnilo vztah člověka a jeho přirozeného habitatu, interdependence všech komponent biosféry zmizela z jeho optiky.
Život konvertoval výlučně do umělých artefaktů, a člověk se domnívá, že může žít na zemi, aniž by se zabýval přirozenou rovnováhou. Humanizace, obzvlášť po Kantovi, se chápala jako synonymum vy(z)užívání přírody (čím víc se člověk noří do jím vytvořeného umělého prostoru, tím víc se emancipuje a vzdaluje od přírody). Růst za každou cenu, to má být prométeovský pokrok humanity – konkretizovalo se to v prostý nárůst produkce, aniž se zohledňují destruktivní důsledky na životní prostředí a na člověka samotného – a esenciálně to k ničemu není.
    Víc obézních v západních zemích, to má symbolickou hodnotu. Celá západní společnost se proměnila v obézní, nemocná konzumní bulimií. Cílem kapitálu (peněz) je neohraničená sebeakumulace, považuje se to za superiorní hodnotu, v podstatě to devalvuje úplně všechno. Motorem této koncepce je deliriózní ideál nekonečné expanze, která generuje ekonomickou logiku a trh. Tváří v tvář této hybris (nestřídmosti) ekologie staví phronesis (opatrnost, střídmost), aspirující na harmonickou rovnováhu. Od roku 1950 se mezinárodní obchod zvedl 20krát, ekonomický růst, který nepamatuje žádné historické období. Pokud by tento „pokrok“ generoval blahobyt, museli bychom být už v ráji. Planeta je čím dál ošklivější, ubožejší, víc uniformní. Proměnila se v obrovské odpadové silo a vzduch není dýchatelný.
      Nietsche, v známé pasáži vysvětluje, že reálný svět konvertoval do báchorky. Žijeme tuto báchorku, která se vydává za realitu, která se institucializuje v „království reality“. Je to důsledek náhodné evoluce. Bernard Guibert oprávněně konstatoval, že ekonomie by nebyla sociálně vykastrována, pokud by naše západní myšlení nebylo usurpováno peněžním fetišismem a naše rétorika nedostala tímto fetišismem katastrofickou účinnost, která dnes začíná už Třetím světem a končí naším ekonomickým rozvojem.
      Člověk antiky, mimo jiné, chtěl žít v harmonii s obklopující přírodou. Víme jaké změny způsobily zhroucení tohoto ideálu. Křesťanství  učinilo ze světa boží kreaci, zbavilo svět posvátné dimenze. Svět se stal pouhou dekorací, místo pro pocestné, slzavým údolím. Člověk není v inherentní relaci se světem. Bible udělala z člověka pána všeho pozemského. Pro křesťanství, píše Clive Ponting, „příroda není posvátnou“. Je otevřená každé lidské exploataci, stojí mimo morální kritéria.
      Druhá etapa – Descartes – radikální desakralizace světa. Svět konvertován v jednoduchý neživý objekt, bez ducha, prostá rezerva konzumních zdrojů pro člověka, aby se mohl proměnit v pána přírody. Životní prostředí je odsouzeno být objektem instrumentálního rozumu a vykořisťování. 
       Poslední terminální etapa – moderní doba proměnila ideologii pokroku a axiomatizovaný profit v univerzální zákon. Dogma individualistické antropologie: přirozená harmonie zájmů. Všechny sociální relace nasměrovány na trh. Plundrování a devastace planety v obludném měřítku, umocněno technologickým pokrokem.
    Opět dospíváme k otázce po lidské přirozenosti a smyslu lidské existence na zemi. Ekologie by neměla proměnit ekonomii v antropologii, která nakonec determinuje politiku. Alain Caillé se nemýlil, ekologismus nezávisí  výhradně na ekonomické nebo i vědecké argumentaci, ale na morálce a metafyzice.
      Pokud ekologismus cílí na konec jakékoliv formy přírodní devastace a konec produktivismu, pak implikuje radikální řez s ideologií osvícení, tj. s ideologií modernismu, jehož motorem je víra v pokrok; cílí na konec tradice, která se domnívá, že biosféra nemá sama o sobě hodnotu a získá ji pouze umělou transformací konzumující humanity, která ji promění v prostředek své moci a svého „štěstí“. Ekologisté, kteří se nacházejí na levicové straně politického spektra, a kteří na to mají právo, by měli rozpoznat, že levicovost je nutně něco jiného než implikovaná ideologií osvícení. Měli by hledět jinýma očima na pravicové myslitele, kteří též vezmou v potaz ideologii osvícení. Pro obě strany to znamená uvědomit si dnešní kritickou situaci, kdy staré problémy zastaraly. Nezbytná je jistá konvergence obou stran. Levice musí opustit ideologii progresu a pravice metafyziku subjektivity a logiku profitu. .